Že studium v zámoří je plné dobrodružství, je zřejmé. Tolik zvratů, jako zažila Veronika Skokánková, ale běžné není. Jaký byl studentský život v Idaho, co se děje s ústní dohodou, když se zraníte a jak moc se vyplácí upřímnost? 

 

Kdy vás poprvé napadlo jít studovat do Ameriky? 

Byla to dost zvláštní situace, dva roky před odchodem do USA se na spoluhráčku z basketbalového týmu přijeli podívat skauti a nakonec se jí podařilo dostat na univerzitu. Často jsme si volaly a ona mě tehdy navedla na tu myšlenku, jak je to tam celé super. Postupně náš kontakt vychladl, ale tu myšlenku jsem v hlavě nosila pořád. Takže ve čtvrťáku jsem vedle školy a tréninků akorát seděla doma u PC a hledala všechny možné univerzity, kde se hraje dobrý basket, a hledala cesty, jak se tam dostat. 

 

Když ještě zůstaneme myšlenkami chvíli v Česku, jak vám šlo tehdy skloubit střední školu a basketbal? 

Právě, že skoro vůbec. Chodila jsem na jazykovou obchodní školu v Bubenči. Nebyla jsem nějak excelentní student, soustředila jsem se spíše na basket. Neměla jsem ale individuální plán a vzhledem k mým výsledkům ve škole měli učitelé téměř pokaždé problém mě uvolnit na soustředění, na reprezentační turnaje nebo cokoliv jiného. Skoro nikdy mi nedokázali vyjít vstříc. 

 

Podle čeho jste vybírala univerzitu? Šlo primárně o kvalitu basketbalového týmu, nebo spíše studijní obor či prestiž školy? 

Tehdy ještě neexistovaly agentury, které by s výběrem pomáhaly. Byli tady samozřejmě agenti z basketbalového světa, těm se ale většinou nechtělo spolupracovat s ženami, takže jsem na to byla sama. Bavil mě marketing a management, takže jsem hledala tento obor, ale šlo mi samozřejmě spíše o kvalitu basketbalu a taky o lokalitu. Nejlepší nabídku jsem dostala z Fresno State University v kalifornii, jenže při komunikaci s trenérem jsem na sebe práskla něco, co jsem úplně neměla. Trénovala jsem v té době v USK Praha s ženami z A-týmu a profesionálkami z WNBA, brala jsem to jako plus, jenže jsem se tím spíš střelila do nohy, protože na trénink s profesionálkami nahlíží americký univerzitní systém, jako byste už sám byl profesionální sportovec. 

 

Jak velká překážka to tedy byla? 

Trenér o mě měl zájem, muselo se to ale udělat tak, aby z toho neměla škola problém. Trenér mě tedy poslal ke svému kamarádovi, který trénoval basketbal na Junior College v novém Mexiku. Junior College jsou v podstatě školy, kam jdou američtí studenti, kteří se nedostali na prestižnější univerzity, je to takový nultý ročník. Prodal mi to tím, že si přičichnu k americkému stylu života, trénování i kombinaci sportu a školy, a že si mě za rok vytáhne na Fresno State. 

 

To se ale nestalo, je to tak? 

Přesně tak, bylo to úplně jinak. Po několika zápasech jsem si přetrhla vazy v koleni a sezona pro mě skončila. Vyjednala jsem si takzvaný Red shirt, abych mohla zůstat alespoň ve škole a platilo mi plné stipendium. Bohužel v momentě mého zranění se o mě trenér z Fresno State přestal zajímat. Dokonce jsem ho asi o rok a půl později potkala na turnaji a ani mě nepozdravil, smutné. 

 

Co se dělo dál? 

Rekonvalescence kolena byla podle mého názoru moc uspěchaná. Poprvé jsem ho mohla začít stoprocentně zatěžovat podle doktorů rovnou v prvním zápase na turnaji v Dallasu. A samozřejmě mi v něm hned znovu ruplo. Na vánoce jsem jela domů, šla jsem na zákrok s meniskem a zbytek sezony byl ode mě takový polovičatý. Po dvou letech na junior college jsem pak hledala novou školu. 

 

Jak to dopadlo? 

Pomohl mi asistent trenéra, poslali mě na soukromou křesťanskou školu do Idaho, která hrála druhou divizi. Několik předmětů mi při transferu neuznali, takže jsem šla v podstatě znovu do druhého ročníku. 

 

Jaká to byla změna jít z nového Mexika do Idaho? 

Úplně americký filmový život jsem nezažila (smích). Byl to ale obrat o 180 stupňů co se týče lidí a kultury. První dva roky jsem byla zvyklá na vcelku nedisciplinované a nezodpovědné lidi. Policisté si třeba na kampus přijeli pro basketbalistu, který o víkendu postřelil v baru jiného kluka, rodiče mé spolubydlící zase byli ve vězení za vraždu, a tak dál. Byli tam studenti ze všech možných vrstev a podle toho to taky vypadalo. V Idaho to byla úplně jiná písnička. Všichni se modlili, nemluvili sprostě, nelhali, byli zásadoví. Občas bych se do toho stylu života ráda vrátila, bylo to takové čisté. Dalo mi to rozhodně jiný pohled na život a sice ten, že na sebe i v dnešní době lidé dokážou být milí a vstřícní. 

 

Jak vám to šlo ve škole? 

Tam už dobře (smích). Škola v Česku mě štvala proto, že na mě nahlíželi stereotypně, jako na dalšího hloupého sportovce, který se chce jen hodit za balonem a častokrát šli schválně proti mně. V Americe to je úplně naopak. Tam se na sportovce naopak nahlíží prestižně. Vyučující a celý ten systém nám šel na ruku, obzvlášť, když jsme byli cizinci. Každý nás v té škole znal, když jsme přišli na hodinu, vyučující si nás hned zavolal a nabídl nám, že si můžeme v podstatě sami určit, kdy budeme chtít pást test nebo odevzdat esej. Byli vstřícní, když jsme měli turnaj a nestihla jsem se připravit na test. Naopak v Česku jsi mě schválně po turnaji zavolali k tabuli, když věděli, že jsem se nemohla stihnout den předtím naučit. 

 

Jak to naopak probíhalo v basketbalu? 

Do týmu jsem se hned začlenila a měli jsme super partu a odpovídaly tomu i výsledky. Stala jsem se nejlepší hráčkou týmu a dostala jsem i cenu pro hráčku s nejlepším posunem (Most Improved Player of the year). Cítila jsem se dobře. 

 

Jak vzpomínáte na život na kampusu? 

V Idaho byla směrem k místní mentalitě dost striktní pravidla. Přímo na kampusu byly oddělené koleje pro dívky a chlapce, navštěvovat se mezi sebou mohli jen v určitou denní dobu, poté to bylo zakázané, stejně jako zavírání dveří od pokojů a další věci. Na kampusu jsem nechtěla bydlet i z mnoha jiných důvodů, takže jsem bydlela ve velkém domě se spoluhráčkami. Platila ale přísná pravidla, obzvlášť pro sportovce, stačily tři prohřešky a hrozil vyhazov ze školy. Jednou mě nachytali na večírku a dostala jsem stopku na tři zápasy. Největší problém ale přišel až na samotném konci mého studia. 

 

Co se stalo? 

Měla jsem partnera z Češka, přiletěl za mnou na vánoční turnaj na Havaj. Tím, že byly vánoční prázdniny, jsme mohli na Havaji po turnaji zůstat. Byla jsem takto domluvená a přítel měl dorazit za mnou, všichni o tom dopředu věděli. Po celou dobu turnaje jsem byla s týmem a s přítelem trávila čas jen v momentě, kdy jsem neměla povinnosti. Před posledním zápasem turnaje mi ale trenér řekl, že tady rozhodně s přítelem nezůstanu a vrátím se zpět. Neposlechla jsem a po sportovních povinnostech odjela za přítelem. Když jsem se pak po vánocích vrátila do školy, vyloučili mě z týmu. Bála jsem se, že mi v posledním ročníku seberou stipendium a nebudu moct dostudovat. Spor se táhl až k právníkům a ten můj naštěstí ještě před potenciálním soudem vyjednal, že jsem se mohla do školy vrátit a dostudovat. K basketbalovému týmu už jsem se ale nevrátila. 

 

Dobře to tedy dopadlo. Co jste dělala po dostudování? 

Původně jsem se nechtěla vracet do Česka, atraktivnější pro mě bylo zůstat za mořem. Měla jsem tu ale přítele, byli jsme dokonce zasnoubení, takže jsem zvolila návrat. Vydala jsem se cestou bez basketu, ale ten sport mi po pár týdnech začal tak moc chybět, že jsem se k němu stejně musela vrátit. Hned po návratu se to rozkřiklo mezi kluby a začaly mě lanařit. Hrála jsem první i druhou ligu, pak i jednu sezonu extraligu, takže jsem nakonec hrála v Česku dalších pět let. 

 

Co vaše pracovní kariéra? 

Začala jsem v Tescu jako asistentka, každý rok jsem ale ve firmě povyšovala, až jsem po třech letech končila jako prodejní manažer s menším týmem lidí. Aktuálně působím ve společnosti Big Media v obchodním oddělení. Obchod jsem vůbec nezamýšlela dělat, nechtělo se mi do toho, ale zkusila jsem to a dneska už jsou to čtyři roky, co to dělám. 

 

Jaké vlastnosti nebo dovednosti, které vás naučil sport v Americe, dnes denně používáte v práci? 

Sport je vlastně dost podobný jako obchod. Musíte být průbojný, umět se prodat, mít ostré lokty a nic si nedělat z porážky, to je velmi důležité. Stejně jako ve sportu si ale já v obchodě držím FairPlay. Zároveň, pokud se podaří obchod, je to pro mě jako velké vítězství, navíc s tou třešničkou na dortu v podobě peněz. 

Dá se říct, co vám ta pětiletá americká štace dala? 

Hodně jsem tam dospěla, stala se nezávislým člověkem. Bylo to hodně o té disciplíně a soběstačnosti. Rozhodně bych tuto variantu doporučila mladším hráčkám basketbalu, protože dveře mají pak otevřené jak do sportu, tak do profesní kariéry.