Snem snad každého malého fotbalisty je zakopat si v Anglii. Ne každému se splní, konkurence je obrovská a podmínky nepříznivé. K ostrovnímu fotbalu přičichl Jan Kozel, a to zajímavou oklikou, jako student vysoké školy získal stáž v realizačním týmu. Jako trenér se dál rozvíjí a směřuje do elitních klubů dospělého fotbalu. 

Jak vzpomínáte na začátky fotbalové kariéry? 

Začínal jsem v pěti letech u nás na vesnici v Psárech. Dostal jsem se do mládežnických celků Dukly a Slavie, až do B-týmu Dukly. Tam jsem byl tehdy na pomezí A-týmu, jenže jsem tou dobou už začal kombinovat studium s fotbalem. Měl jsem původně velký sen stát se úspěšným fotbalistou, později mi tam ale vstoupila i cesta vzdělání. Po gymnáziu jsem hledal možnosti, jak dělat i něco dalšího, kdyby náhodou ten sen nevyšel a já měl zadní vrátka. Začal jsem tedy studovat FTVS. 

 

Jak se vám tehdy dařilo skloubit školu a fotbal? 

V Česku je obecně skloubení školy a sportu náročné. Vzdělávací systém na sport s vysokými ambicemi nenahlíží kdovíjak pozitivně, většině fotbalistům se nenaskytne možnost individuálního studijního plánu. Já jsem to štěstí měl, ale i tak například tréninky na Dukle probíhaly v době, kdy jsem ještě měl sedět na odpolední výuce. Fotbal nehleděl na školu a ta zase nebrala ohledy na fotbal. Na vysoké škole to bylo podobně. V Anglii a obecně v západním světě je toho porozumění mnohem více a obě instituce si vycházejí vstříc, aby mohl člověk rozvíjet oba směry. 

 

Kdy jste pak odcházel studovat do Anglie? 

Na přelomu druhého a třetího roku. V té době jsem měl hrát za Sezimovo Ústí a s dojížděním už bych tu školu nezvládal asi vůbec, takže cesta do zahraničí se jevila jako mnohem lepší varianta. 

 

Jak jste se o takové možnosti dozvěděl? 

Mluvil jsem se studentem, který takto vycestoval. Vnuklo mi to myšlenku, že by to mohl být ten správný směr. Zároveň jsem věděl, že mi tady nic neuteče. Asi každý fotbalista si chce vyzkoušet anglický fotbal a já jsem nebyl výjimkou. Když jsem ale tehdy odjížděl, jel jsem primárně za fotbalovými zkušenostmi. Pořád jsem aktivně hrál a chtěl jsem se vydávat touto cestou, tedy zkusit se uplatnit v anglickém fotbale. 

 

Měl jste stipendium? 

Měl jsem peníze od fakulty i od klubu, kde jsem působil. Musel jsem řešit akorát osobní náklady a náklady na ten samotný přesun na začátku. Studoval jsem na University of Central Lancashire v Prestonu. Studium jsem zkombinoval s pětikilovým týmem z Blackpoolu. Studoval jsem koučink a zároveň působil u mládeže. V rámci stáže jsem si mohl vyzkoušet pozice od trénování, přes kondici až po datovou analytiku, což byla velká zkušenost. U toho jsem hrál pátou ligu. 

 

Jak vám to šlo fotbalově? V Anglii je fotbal přeci jen národní sport, takže konkurence musela být veliká… 

Je to tak. I v této lize je spoustu hráčů, kteří hrají na plný úvazek a jsou považovány za profesionály. Hraje se na velkých stadionech, chodí spoustu fanoušků. Měl jsem smůlu, že jsem měl v té době problémy se zadním stehenním svalem. To mě pak ovlivnilo jako hráče na delší dobu. 

 

Jak dlouho jste v Anglii strávil? 

Nejprve rok a půl, pak jsem se vrátil uzavřít školu v Česku, to bylo na pár měsíců. Následně jsem odcestoval na školu do Southamptonu, kde jsem si dodělával masters. Tam už jsem dostal stipendium přímo z místní univerzity, a to díky tomu, že jsem měl zkušenosti z trénování fotbalu v Anglii. Mnoho studentů se do takové pozice, že by pracovalo u týmu, nedostane, a tak si toho škola považovala a do jisté míry se mnou i trochu chlubila, i přesto, že to bylo v týmu Porthsmouthu, který je pro Southampton fotbalovým rivalem. I tady jsem hrál fotbal, dostal jsem ale mononukleózu, což v podstatě rozhodlo o tom, že ze mě už úspěšný fotbalista nebude. Bylo těžké to přijmout, ale nakonec jsem rád, že jsem se tehdy vydal cestou trénování. 

 

Co se dělo po vašem dostudování? 

V Porthsmouthu jsem působil u patnáctiletých fotbalistů jako trenér a u juniorky jako asistent. Po jedné sezoně ale přišel covid, nastaly lockdowny a týmy se nemohli scházet. Trénovali jsme přes videohovory každý ze svého domova, takže jsem se vrátil do Česka. Každý v té době žil v nejistotě, nikdo jsme netušili, jak dlouho takové období bude trvat. Když po pár měsících přišla nabídka z Viktorie Žižkov, abych převzal jejich B-tým jako trenér, rozhodl jsem se ji přijmout. Vnímal jsem to jako možnost nových zkušeností a především také uplatnění nabytých vědomostí z Anglie a implementace do českého fotbalu. Kolem mě se postavil skvělý tým mladých lidí a v realizačním týmu to výborně klapalo. Jenže pak přišla další vlna covidu v Česku, takže jsem si tu smůlu vybral i tady. 

 

Jak to pokračovalo dál? 

Spolu s asistentem jsme oba dostali nabídku trénovat devatenáctileté fotbalisty v Benešově. Byla to zase možnost poznat něco nového, v jiné soutěži. Díky působení v Anglii jsem tady v Česku naskočil do pořádně rozjetého vlaku, začal jsem zároveň působit ve Fotbalové asociaci a snažíme se s kolegy dělat fotbal takzvaně odspodu. Ovlivňujeme školství od nejmenších dětí přes větší, až po mladé fotbalisty. V rámci projektu trenéři ve škole navštěvujeme školy, vedeme tělocvik a předáváme naši specializaci dětem i vyučujícím. 

 

Jak je to náročné, jít proti takové struktuře? 

Původně jsem se těšil, že nastoupím do elitního dospělého fotbalu, tato práce mě ale chytla a dnes ji vnímám velmi zajímavě. Snažíme se navnímávat celý zápas s všechny sporty, tam je to celé výrazně dál. U nás se změny dějí vždy až se zpožděním. Má na to vliv určitě komunistická minulost naší země, lidé fungují ve zkostnatělých strukturách, jsou mnohdy závistiví a jedinec nebo celek, který se snaží dělat věci odlišně, většinou dostane přes prsty. Je na naší generaci, aby se toto změnilo a mohlo to růst a to platí i u sportu, takže dělám vše, co je v mých silách. 

 

Jaká je vaše vize? 

Mým dlouhodobým cílem je propracovat se do dospělého fotbalu na nejvyšší úrovni. Momentálně je mi ale sympatické a příjemné působit u mládeže. Učím se spoustu věcí a procesů, které chci pak implementovat do dospělého fotbalu, poté, co si dodělám nejvyšší licenci. 

 

Učíte sám sebe, malé i velké fotbalisty, ale i vyučující na školách. Kde se vzděláváte vy sám? 

Trenéry vzdělává Svaz, podněty čerpám stále z vysoké školy, z internetu, ale hlavně od lidí, kteří jsou dál, než jsem zatím já. I v Anglii jsem se nejvíc naučil od fyzických osob. Vždycky jsem byl maximálně vděčný, když jsem mohl pracovat s někým zkušenějším. Ovlivňovaly mě osobnosti ať už obsahem, tak i tím, jak působili na své okolí, na svěřence i na kolegy. Vážil jsem si toho, když si na mě někdo takový udělal čas a snažil se mě vést správným směrem. Stejně tak k trénování dnes přistupuji já a rád si udělám čas na ty, kteří chtějí, abych je vedl nebo posunul já. 

 

Dá se říct, co vám celkově vaše angažmá v Anglii dalo do dnešního života? 

Určitě samostatnost. Člověk se musí starat sám o sebe. Důležitou roli ale vnímám i ve vnitřním dialogu v té době. Měl jsem čas si uvědomit, jakým člověkem chci být, kam směřuju a co chci v životě v budoucnu dělat. Měl jsem motivaci najít svou správnou cestu, jít po ní a uspět. Anglie ovlivnila můj pohled na život, jsem moc rád, že jsem se tou cestou vydal.