Mezi marketéry platí za jednoho z nejoriginálnějších. Vilém Franěk je na tuzemském trhu žádaným zbožím. To on stál za zrodem úspěšné Mikýřovy úžasné pouti internetem a objevil se třeba i v týmu prezidentské kandidátky Danuše Nerudové. Bývalý hokejista však za svůj úspěch vděčí právě tomuto sportu. Projekt univerzitní ligy ho dostal do lepší společnosti, tady je jeho příběh. 

 

Jak začala tvoje hokejová kariéra? 

Nevím, jestli se tomu dá úplně říkat kariéra (smích). Hokej jsem začínal hrát v Příbrami, myslím kolem čtyř, pěti let. To mi tehdy nasadili brusle.

Jak to probíhalo dál, jak dlouho jsi hrál, kde si všude hrál?

Hrál jsem poměrně dlouho v Příbrami. Od určité chvíle začalo být zřejmé, že mám trochu vyšší ambice a vlastně i kvality, tak jsme se domluvili s dvěma spoluhráči a šli hrát extraligu dorostu do Písku. Tehdy jsme měli společný sen, že se budeme živit hokejem a nic jiného jsme ani jako možnost neviděli. A chvíli to tak i vypadalo. Hrál jsem první lajnu a bavilo mě to. Jenže tomu druhému se přestalo chtít každý den dojíždět z Příbrami, odkud jsme byli, do Písku. Nechtělo se mu spát na hotelu a žít tenhle typ života. Bylo to pro mě docela vystřízlivění, protože mi došlo, že nic z toho vlastně nebaví ani mě. 

Jak jsi to tedy vyřešil? 

Hokej jsem hrál znovu v Příbrami, ale už jsem v té době věděl, že profesionální hráč ze mě nebude. Rozhodl jsem se pro studium. V osmnácti jsem zapíchl hokejovou kariéru, celý rok se učil a dostal se na medicínu. K hokeji jsem se ale díky škole vrátil oklikou. 

Jakou? 

S kamarádem nás napadl koncept hokejových bitev univerzitních týmů. On byl ze Zlína a tam se něco podobného dělo, tak jsme udělali Bitvu o Plzeň. Dvě univerzity složily hokejové týmy a rozdaly si to v regulérním utkání. A zájem lidí nás překvapil! Přišlo asi dva a půl tisíce diváků, vypadalo to hrozně hezky a kluky na ledě to opravdu bavilo. Vesměs šlo o kluky, kteří měli podobný příběh jako já. V mládí někde hráli, ale pak se vydali jinou cestou, protože na extraligy třeba neměli nebo se jim mezi profíky nechtělo. Rozhodli se studovat, pověsit brusle na hřebík, a najednou jsme jim dali možnost zažít vlastně takový vrchol jejich hokejové kariéry, když jim skoro tři tisícovky lidí tleskaly. Měl jsem z toho ohromnou radost. No a na základě téhle zkušenosti jsme si řekli, že zkusíme celou univerzitní ligu. 

Jak velké ambice jste tomu projektu od počátku dávali? 

Původně byl v plánu celoevropský projekt. To se po čase ukázalo jako celkem utopický nápad. Přestalo nám to takto dávat smysl, tak jsme z projektu vystoupili a zaměřili se sami čistě na Česko, a to od roku 2019. 

Jak se hokejová liga od té doby posunula? 

Když jsme se oddělovali od evropské univerzitní ligy, znělo to vlastně strašně honosně. Když se ale dnes dívám zpětně o ty čtyři roky dozadu, neměli jsme tehdy absolutně žádnou podporu od svazu nebo státu. Tehdy nám hodně pomohl Ondra Šebek, který je dnes šéfem NSA. Řekl nám, že nám pomůže s celým projektem, aby rostl tam, kam jsme chtěli my. Věřím, že právě s ním a díky němu se českému univerzitnímu sportu blýská na lepší časy. 

Co dává tato tvoje a vaše pomoc českému sportu tobě osobně? Co to pro tebe znamená? 

Strašně moc! Ono se to dá dobře ilustrovat na mém příkladu. Studoval jsem medicínu a byl jsem rozhodnutý po dostudování nastoupit do nemocnice a tam někde léčit lidi. V podmínkách, které české zdravotnictví nabízí. Mezitím mi ten hokej ale otevřel tolik dalších dveří! Hodně věcí jsem si díky němu mohl zkusit, ať už manažerské věci, komunikaci, marketing a další. V rámci univerzitního hokeje jsem si to poprvé zkusil a zpětná vazba byla skvělá. Možná si vzpomeneš na zpívajícího rozhodčího, který na ledě skvěle vyšvihnul národní hymnu. Lidi zvenku si toho začali postupně všímat a oslovovali nás s tím, že je to baví a že když to umíme takhle hezky udělat zadarmo, jak nám to asi půjde dělat za peníze. Takže hokej v podstatě otevřel dveře k úplně jiné cestě. Spolužáci z medicíny byli většinou zavření v učebnicích a těch studijních problémech. Já jsem se taky samozřejmě učil, ale tohle budoval separátně. Až se z toho stala nakonec moje primární kariéra. 

 

Chápu to tedy tak, že díky univerzitnímu hokeji ses dostal tam, kde jsi dneska? 

No jenom díky tomu! Podle mě, kdybych se do toho tehdy nepustil, tak bych uvízl v systému a dneska bych byl doktor. Protože mi na univerzitním hokeji záleželo, tak jsem se pak doma zdokonaloval v marketingu, PR a dalších náležitostech a tyhle poznatky jsem mohl skrz hokej hned zkusit uvést do praxe. A najednou se objevili lidi, kteří byli ochotni mi za to zaplatit. Postupně jsem se začal utvrzovat v tom, že to není úplně nereálná cesta. Budoval jsem tedy oboje a ve správný moment si jednu tu cestu vybral a po ní jdu dodnes. 

 

Jaká je teď, po necelých čtyřech letech, vize vašeho projektu? 

Dnes jsme v situaci, kdy ten projekt funguje. Máme dobré vztahy s majiteli stadionů, buduje se nám kolem toho pěkná komunita, má to svoje fanoušky, a tak. Uvědomujeme si ale, že za současných podmínek z hlediska univerzitního sportu už není moc kam výš to dostat. Budujeme kolem univerzitních týmů brand, ale pořád je to prostě zadarmo, takže lidi lákáme na věty typu “pojďte si zkusit zorganizovat akci pro tři tisíce lidí nebo komunikovat s Českou televizí”. A v takových podmínkách to logicky jednou musí narazit na strop. Je proto potřeba, aby si důležitost sportu začaly uvědomovat univerzity. Pokud pochopí, že sport jim může generovat peníze a zaměří se na investici formou vlastního stadionu a celého ekosystému kolem toho, byl by to ten správný krok. Pak už si hrajeme s možnostmi. V multifunkční hale může probíhat hokej, házená, basketbal, florbal a plno dalších sportů. Pomáhá to tmelit kolektiv, studenti budou hrdí na svou školu, pokud jejich tým bude vyhrávat. Ale zatím narážíme na zkostnatělou zajetou strukturu, kterou je nejprve potřeba změnit, abychom se mohli posunout i my. Můj dílčí sen je ale s univerzitním hokejem vyprodat O2 arénu. Na derby univerzit v hokeji přišla plná hala v Brně i v Ostravě, jejich největší stadiony, tak věřím, že se nám to povede i v Praze. 

 

Ideální systém je tedy ten, co mají v Americe? Sportovní týmy v rámci univerzit a možnost pro studenta rozvíjet jak akademickou, tak sportovní kariéru souběžně… 

Přesně tak. Věřím tomu, že v momentě, co se zpoplatní univerzity, začne univerzitní sport dávám těm institucím smysl a celý systém se tím nakopne. Sport se stane lákadlem univerzit pro nové studenty, ti zase budou moci ušetřit na školném, pokud budou hrát daný sport kvalitně a získají stipendium. A tak dál. 

Co ti dal hokej do dnešního života? Do toho, co dnes denně děláš? 

Všechno. Vzdělání jsem samozřejmě získal jinde než na ledě. Kolektivní sport ale člověku dá spoustu vlastností, které se podle mě jinde naučit nedají, a které lze skvěle využít v pracovní kariéře. Tím, že jsem hrál už jako malý, už takhle brzo jsem se setkal s kolektivem, který měl společný cíl a musel jsem se naučit být týmovým hráčem, pracovat v tom kolektivu a nefungovat jen sám pro sebe. To hodně lidí ve firmách dneska neumí, i když je to potřeba. Pak je tam téma neúspěchu. Setkali jsme se s porážkou už v dětství a stejně jako v hokeji víš, že za týden je další zápas, který zase začíná od nuly, je to tak i v životě a nemůžeme se zhroutit z prvního neúspěchu. Když se člověk potřebuje něco naučit, je potřeba trénovat a ten trénink je někdy dlouhý a bolavý, i to mě naučil hokej. Když to pak projektuješ do pracovního prostředí, tak musím říct, že nevidím lepší prostředí pro vytříbení člověka, než je kolektivní sport. Všechno, co dneska dělám a čemu v životě věřím, definoval týmový sport. A ty vlastnosti, které za těch patnáct let v hokeji mám a denně využívám, jsou dneska mojí výhodou. Stejně tak přistupuju i k lidem v mých pracovních týmech, vždycky se ptám, jaký sport v mládí dělali nebo jestli pořád sportují. 

 

Zmínil jsi týmovou práci. Jsi v týmu Martina Mikysky a patří ti velký díl zásluhy na tom, jak se jeho pořadu a celkově jeho osobě daří, za tak krátkou dobu. Neměl jsi někdy přeci jen nutkání také vystoupit na kameru s ním a slíznout trochu té smetany, která ti v tomto případě bezpochyby náleží, nebo hokejovou terminologií řečeno chápeš svou roli v tomto týmu a nepotřebuješ být tím, kdo “střílí všechny góly”? 

Někdy se mi to stává, že si říkám, jestli bych neměl vystrčit obličej, konkrétně u Mikýře to ale nemám. Většina úspěchu celé té show spočívá právě v genialitě Martina Mikysky a v tom, jak umí tvořit vtipy a skládat příběh. Takže bych si tam nerad přibíral nějaký extra kredit než jen to, že jsem ho našel, vzal ho na kafe a vnuknul mu myšlenku začít natáčet videa. 

 

Jak to vlastně tehdy začalo s Mikýřem? 

Martin točil něco pro Red Bull, mezitím ale normálně pracoval v kanceláři. Viděl jsem v něm potenciál, přišla mi skvělá ta jeho poloha, tak jsem ho jen donutil tvořit víc. A povedlo se a lidi to baví. Ještě k té předchozí otázce, v určitých případech vnímám svou roli tak, že je třeba vystoupit z davu a říct, tohle jsem já. Jindy je zase ta role taková, že máš být schovaný a nechat to plynout. 

 

Máš dvě děti, dáš je obě na sport? 

Kdybych měl kluky, určitě bych věděl, co s nima, jenže mám dvě dcery (smích). Takže bych rád, ale zatím nevím, na jaký. Každopádně se budu v nich sportovního ducha jakkoliv přiživovat, nebudu ale ten otec, co by za každou cenu chtěl ze svých dětí vychovat světové šampiony. Pokud se to povede, bude to jejich zásluha a bude to samozřejmě skvělé. Jde mi ale spíš o ty vlastnosti, které jsme zmínili, o disciplínu, práci s tlakem, týmového ducha a další. 

 

Jak to máš teď po pracovní stránce směrem k projektům? Chystáš něco nového? 

Spíš přemýšlím, kam se vrtnu dál já. Máme za sebou prezidentskou kampaň Danuše nerudové, po ní jsem dostal několik nabídek, jenže zvládnete jen určitý objem práce a to už bych se musel rozčtvrtit. Dřív jsem to tak samozřejmě dělal a nevadilo mi to, teď už ale mám i manželku a děti, tak se člověk musí naučit říkat ne.