Při studiu americké střední školy se stal nejlepším hokejistou soutěže, kroužili kolem něj skauti NHL, Milan Kilík si ale nakonec vybral jinak. Získal univerzitní diplom, procestoval svět a věnuje se byznysu. Právě hokejová kabina mu dala do života potřebné schopnosti, bez kterých by to podle něj nešlo.

 

Jak jste se dostal k hokeji?

Pocházím z Třince, z Moravskoslezského kraje, a to odjakživa určovalo moje kroky, které jsem v životě činil. Pocházím z hornické rodiny, kde se člověk musel už v mládí otáčet. Máma se po rozvodu s přítelem přestěhovala do Prahy za prací a já jsem šel s nimi. Měl jsem dobrý vztah ke sportu, sledoval třinecké Oceláře v hokeji, takže jsem si přirozeně i já chtěl vybrat sportovní cestu. Hned po přestěhování do Prahy jsem začal chodit na hokej. Jenže to už mi bylo devět let a to je na hokejové začátky docela pozdě. Začal jsem na Spartě a doháněl stejně staré kluky, kteří měli pětiletý náskok. Tam jsem si začal poprvé budovat disciplínu a uvědomil si, že tvrdá práce je důležitá.

 

Jak to s vaší hokejovou kariérou probíhalo dál?

Přešel jsem na Kobru Praha. Na střední školu jsem chodil na Prahu 4, studoval veřejnou správu a profiloval se tímto směrem, společenské vědy, právo a další. Tréninky v té době ještě relativně dobře šly skloubit s vyučováním, už tehdy jsem ale měl individuální plán. Po prvním ročníku jsem se rozhodl vyzkoušet školu v Americe a odletěl na střední školu do Greenfieldu ve státě Massachusetts.

 

Proč jste se tak rozhodl?

Kamarádova sestra takto také odletěla studovat do Ameriky. Nevlastní táta podnikal a docela se mu dařilo, když jsem to tedy řekl doma, nadchli se pro to a umožnili mi to, za to jsem jim obrovsky vděčný. Byl to totální zlom mého života.

 

Jaké to bylo pro mladého muže, opustit rodinu a vydat se do neznáma?

Pro šestnáctiletého kluka z Třince to bylo nemyslitelné dobrodružství. Bylo mi šestnáct let a vůbec poprvé jsem seděl v letadle, které letělo přes oceán. Tehdy ještě nefungovaly sociální sítě, takže jsme si s rodinou a kamarády psali e-maily, nebo komunikovali přes Líbímseti.cz. Jakmile jsem se zabydlel a začal rozkoukávat, uvidí člověk velký svět a jeho možnosti.

 

To pro vás muselo být jako ze snu. A zároveň jste asi i rychle dospěl, je to tak?

Hrozně moc. Kamarádi mi pak po návratu říkali, že jsem přijel jako dospělý chlap. Tady už mi neměl kdo pomoct a byl jsem tam sám za sebe, takže člověk zákonitě musí dospět. Hodně mi v tom pomohl právě sport.

 

Jak jste to měl na škole se sportováním?

Jel jsem tam s tím, že budu hrát za školní tým hokej. Hned mě představili kapitánovi a věděl jsem, že se musím ukázat už na prvním tréninku. V Česku jsem v té době dával docela dost gólů, byl jsem průbojný před brankou. Po prvním společném tréninku jsem se týmu hned zalíbil, kluci říkali, jakou mám skvělou střelu a že se těší, až to spolu rozjedeme v zápasech. Potom o mně dokonce psali jako o X-faktoru v místních novinách, protože škole před sezonou odešli tři nejlepší hráči, kteří už školu dokončili a já jsem měl být ta klíčová posila do týmu, to bylo samozřejmě příjemné. Jakýkoliv týmový sport vytváří komunitu a jakousi auru těm jednotlivcům. Mně k té auře pomohl právě hokej.

 

Jak vás vedle hokeje v té době bavila americká škola?

Nikdy jsem neměl samé jedničky, ale držel jsem si dobrý průměr, stejně tak jsem to dělal v zámoří. Nechtěl jsem přijet domů, říct rodině, že je to stálo hromadu peněz a já jsem pohořel nebo se nesnažil. Náročná pro mě byla tehdy angličtina, hodně se pracovalo s literaturou a místy jsem vnímal tu jazykovou bariéru.

 

V Americe jste studoval rok, nemrzí vás, že to nakonec nebylo déle?

Dostal jsem nabídku od školy zůstat tam i další roky, protože se mi ten rok náramně vydařil co se týče hokeje. Z osmnácti zápasů jsem udělal 53 bodů, což je třeba v dnešním hokeji naprosto nemyslitelné. Byl jsem zvolený jako nejužitečnější hráč celé ligy a evidentně nakonec naplnil tu roli klíčové posily do sezony. Nechápal jsem to, ale měl jsem šílenou fazonu. Škola mi nabídla možnost pokračovat s nějakým částečným stipendiem. Zároveň se se mnou spojil agent tehdejšího klubu NHL Atlanty Trashers. Zpětně to vidím tak, že tam možná mohla být cesta mezi tu světovou elitu. Tehdy jsem se ale rozhodl jinak. Náklady na rok v Americe by přišly na půl milionu korun a to jsem své rodině nechtěl udělat. Vrátil jsem se tedy zpět do Česka.

 

Mrzí vás to dnes, že jste si vybral takto?

Trochu jsem si to rozhodnutí vždycky vyčítal, nebudu lhát, protože sport je pro mě opravdovou vášní. Mým cílem bylo dostat ne na Univerzitu Karlovu, získat diplom a u toho sportovat, ale už ne na té vrcholové úrovni.

 

Co se tedy dělo po vašem návratu?

Hrál jsem hokej na Kobře, ale jen chvíli. Nepohodli jsme se s trenérem, tak jsem odešel do Nymburku.

 

Co se stalo?

Neseděl mi jeho systém motivování hráčů. Jen po nás řval, nebyla tam konstruktivní kritika. To je v českém hokejovém prostředí asi běžné, ale v kontrastu toho, co jsem viděl v Americe, mi to přišlo opravdu zpátečnické. Tam s námi trenéři pracovali jako psychologové, šlo vždy o vzájemnou debatu. Někteří hráči potřebovali trošku důrazu od trenéra, jiní zase pochvalu nebo ujištění. Ke každému hráči přistupovali speciálně a osobitě. Z toho jsem si také hodně vzal do své pozdější práce a podobně k tomu přistupuji, když vedu lidi ve svém týmu.

 

Dostal jste se tedy následně na Univerzitu Karlovu?

Nakonec jsem šel studovat bakaláře do Ústí, politologii a filosofii. V průběhu studia jsem využil programu Erasmus a odcestoval na semestr do Francie, protože jsem věděl, že zahraniční pobyty dají studentovi strašně moc. Studoval jsem dokonce ve francouzštině, abych se zlepšil v dalším jazyce. Tehdy jsem myslel, že bych se mohl po absolvování věnovat diplomacii, se dvěma jazyky by bylo jednodušší se k tomu dostat. Na magisterské studium už jsem se pak dostal na Karlovku. A tam jsem pro změnu odjel na semestr do Hongkongu.

 

Proč právě tam?

Po Americe a Francii jsem chtěl zkusit něco zase úplně jiného, kontrastního k těmto destinacím, tak to padlo právě na Hongkong.

 

Jak se vám změnil pohled na českou mentalitu nebo běžné problémy českého kluka z Třince?

Ať už jsem byl kdekoliv, doma se cítím vždycky v Česku. Člověk samozřejmě načerpá místní kulturu, pokud v dané zemi žije alespoň pár týdnů a snaží se fungovat jako běžný člověk, tedy studuje nebo pracuje. Začnete se časem chovat jako místní, dodržovat podobné návyky, a tak dál. Stále více jsem ale viděl, jak se v Česku vlastně žije dobře. Problémy, které mají Češi, jsou vesměs řešitelné. Tehdy jsme neměli moc peněz, přesto jsem mohl vystudovat vysokou školu, mohl jsem vycestovat. Je to pak ale o té síly a o tom uvědomění, co z toho daný člověk může získat. Na bakaláři jsem neopakoval jedinou zkoušku, na Karlovy pak získal stipendium na ten pobyt v Hongkongu. Pokud tedy má člověk vůli, směr a disciplínu, vždycky to jde. To časté české brečení vůbec neuznávám, je to spíš ne-chtíč a lenost.

 

Jaké byly vaše první pracovní zkušenosti po škole?

Hned po návratu z Hongkongu jsem se začal poohlížet po práci. První pracovní nabídka byla v rámci consultingu. Začal jsem v Research Teamu, podporoval jsem konzultanty při jejich projektech, kteří radili vedení firem ohledně strategických projektů. Začalo mě to okamžitě bavit, upustil jsem od myšlenky vydat se cestou diplomata a začal tíhnout k byznysu. Později jsem přešel do CzechInvestu, kde jsem zůstal tři roky a měl jsem na starosti business development v sektoru strojírenství. Hledal jsem zahraniční investory, kteří by u nás mohli třeba postavit továrnu nebo vložit finance do výzkumu.

 

Zajímavou etapu vašeho života hrála štace v Sense Areně, jak k tomu došlo?

Vrátil jsem se znovu ke sportu, jen trochu oklikou. Spojil jsem startupové prostředí se sportovním. Sense Arena vyvinula virtuální trenažér, který hráčům dokáže zlepšit hokejové myšlení. Bavilo mě to propojení byznysu, technologie a hokeje, spojil jsem tam vše, co mám rád. Taková práce se pak dělá doslova sama. K tomu všemu jsem pak navíc odjel na deset měsíců do Bostonu otevírat místní pobočku této firmy.

 

Jaký pro vás byl návrat za moře?

Skvělý! Dlouho jsme byli v kontaktu třeba s Davidem Pastrňákem, který v Bostonu hraje za místní Bruins NHL. Je to moc fajn kluk, vzal nás i na zápasy. Co se týče práce, cítil jsem určitou bariéru. Jako Čech jsem prodával českou firmu na americkém trhu a postupem času se ukázalo, že ten trh je v takových případech trochu diskriminační. Po čase tedy ten prodej převzali místní lidi.

 

Po deseti měsících jste se tedy vrátil do Česka?

Chyběla mi byznysová zkušenost, rozhodl jsem se proto přijmout nabídku v projektu Rekola. Měl jsem na starosti rozvoj byznysu směrem na zahraniční trhy. Podařilo se rozjet Slovensko, pak ale přišel covid, takže jsem z projektu vystoupil a přešel do vedení coworkingového prostoru HubHub.

 

Čím vás ten projekt uchvátil?

Byla to příležitost zkusit zase něco úplně jiného. Vždycky jsem se snažil působit ve firmách, které mají ambici být nejlepší na světě, dělají něco unikátního, mají určitý přesah a jsou svým způsobem sexy. Právě ta unikátnost pak dovoluje člověku, aby se do toho mohl pořádně ponořit a dát tam kus sebe. Jenom chodit do práce podle mě nestačí, nebo alespoň mně to nikdy nestačilo- Hledal jsem propojení myšlenkové i hodnotové. Podobně jako ve sportu, když jsem si navlékl dres, byl jsem součástí něčeho většího a bylo to pro mě extra motivace reprezentovat ten daný tým a kvůli tomu ze sebe vydat maximum.

 

Čemu se věnujete dnes?

Dostal jsem šanci vést tým v Office Agency JLL, která má na starosti poradenskou činnost, související právě s pronájmem kancelářských a skladových prostor nebo obecně komerčních realit. Vedu tým pěti lidí a jsem velmi spokojený a vděčný.

 

Dnes tedy pracujete s lidmi, vedete svůj tým, soupeříte s konkurencí jak vám k tomu pomohlo to, co jste se naučil v hokejové kabině?

Prvním tématem, které se prolíná ze sportu do běžného života, je určitě odmítnutí nebo porážka. Oboje přichází na denní bázi. Sportovně pro mě byla nejtěžší porážka, když jsme v Greenfieldu vypadli v play-off. Byl to můj poslední zápas v rámci americké střední školy. Hráli jsme skvěle, vyhráli doma 4:3 a jeli na venkovní hřiště natěšení urvat postup. Jenže jsme prohráli 0:8. Měl jsem navíc velkou šanci na začátku zápasu, kdybych ji proměnil, vedli bychom 1:0 a ten zápas mohl vypadat třeba úplně jinak. Byla velká lekce naučit se tu prohru spolknout a přijmout ji a pokračovat dál. Právě tyhle sportovní prohry mě naučily přijímat běžné porážky, ať už si pod tím představí každý cokoliv, jako součást celé dlouhé cesty. Vždycky si říkám, že jsem do dané věci vložil sto procent sebe, nebo maximum, které jsem v tu danou chvíli mohl. Pokud se mi něco nepodařilo, přijímám to s tím, že jsem pro to nemohl udělat víc. Porážky nejsou konečné a každou z nich beru jako určitou lekci, která mě má v životě posunout někam dál. Takovou filosofii si držím a jsem přesvědčený o tom, že mě to naučil právě hokej.

 

Jak dlouho jste tuhle filosofii v sobě budoval?

Byl to určitě delší proces. Mám radost, že jsem si dokázal hlavu nastavit tak, že už se netrápím minulostí. Pokud se něco nepodaří, přistoupím k tomu stejně, jako když jsme v zápase dostali gól po chybě. Ten gól už nevrátím, už to nezměním, můžu ale zbytek zápasu pracovat na tom, abych tu chybu nezopakoval, abychom už další gól nedostali a abych naopak nějaký skóroval. Sport mi zevšednil porážku natolik, že se jí nebojím a beru ji jako součást té hry.

 

Nakousli jsme práci v týmu, to je určitě další sportovně-byznysové téma. Jak to vnímáte?

Pracovně jsem se setkal se spoustou různých lidí a všímám si odlišností mezi těmi, kteří se v minulosti věnovali kolektivnímu sportu, individuálnímu sportu, nebo nesportovali vůbec. Nechci nikterak znevažovat druhou a třetí kategorii, ale rozdíly tam jsou patrné. Individuální sportovci se často nedokáží spolehnout na ostatní členy pracovního týmu, neradi delegují práci, stejně tak ale sami řeší problémy. Není to nutně špatně, to určitě ne, může to ale být mnohem náročnější na psychiku. U kolektivního sportu člověk musí počítat s tím, že se jeho role v týmu může postupem času měnit, třeba s věkem, aktuální formou. Když jsem vedl HubHub, přistupoval jsem ke každému členovi týmu individuálně a snažil se chápat jeho pohled na věc, jeho pochopení dané role, kterou měl v týmu. Na pohovorech se každého uchazeče ptám, jestli dělal v mládí nějaký sport. Mimo jiné s tím jde ruku v ruce i otázka disciplíny, velmi si proto takových lidí vážím a obklopuji se jimi.

 

A co taková práce s tlakem nebo pod tlakem?

Jasně, když máte v zápase minutu před koncem obrovskou šanci, která může rozhodnout o výsledku zápasu, je to obrovský tlak. Spoléhá na vás celý tým, fanoušci a veřejnost. Zažil jsem ve sportu obě situace, kdy jsem v takové situaci rozhodl, i kdy jsem zklamal. Podle mě je to o tom, se tomu tlaku konstantně snažit vystavovat a učit se s ním pracovat. Tak se člověk v podstatě obrousí a bude na něj další tlak doléhat méně. Platí to ve sportu i v byznysu.

 

Co dalšího vám hokej dal?

Určitě partu skvělých kamarádů, se kterými jsme prožili mnoho společného a naše cesty se protínají i po konci hokejových kariér. S některými bývalými spoluhráči jsme založili projekt Super Boys a Customizee, který řeší estetiku sportovního prostředí, propojuje technologii a hokej. Sport mi rozhodně dal do života také pokoru a pochopení jednoduché rovnice - co do toho dáš, to se ti vrátí. A to samozřejmě platí také pro byznys.