Tretry vyměnil za klíče od sejfu. Elitní běžec závodil s americkou špičkou, teď se stará o zámožnou klientelu u švýcarské bankovní jedničky

 

Jakub Živec strávil středoškolské roky běháním. Zkušenosti se rozhodl získat i za mořem, když si jeho talentu všimli zástupci tamních univerzit a začali se o něj přetahovat. Během čtyř let na floridské státní univerzitě si vyběhal i účast na celonárodním šampionátu s tehdejší univerzitní špičkou. Jeho kroky ale po dostudování vedly do bankovního sektoru.

 

Jakube, vy jste se vydal za moře už v sedmnácti letech. Co vás k tomu tehdy vedlo?

Závodně jsem běhal a když rodiče viděli, že se mi poměrně daří, chtěli mi umožnit poznat i jiné prostředí. Chtěl jsem se zlepšit v angličtině a především jsem se chtěl ukázat mezi jinými konkurenty, aby si mě v tamním prostředí mohli všimnout i univerzitní skauti a třeba mi i nabídnout stipendium. Vydal jsem se proto ve třetím ročníku střední školy do Minnesoty. Psal se rok 2007.

 

Jaké to pro vás tehdy bylo?

Celý ten přesun byl poměrně náročný. V té době tyhle zámořské přestupy studentů byly úplně v plenkách, sám jsem znal asi jen jednoho člověka, který to takto udělal, nebyla na to žádná agentura. Takže na své střední škole v Česku jsem si zařídil půlroční individuál a odcestoval do Ameriky. Bylo to skvělé dobrodružství. Běhal jsem a učil se anglicky. Užíval jsem si nové prostředí, skvělou atmosféru při závodech a až jsem se za půl roku vracel, měl jsem na stole několik nabídek na univerzitní stipendia. Stačilo v Česku jen odchodit čtvrtý ročník, dodělat maturitu a mohl jsem letět zase zpátky.

 

Jak probíhaly námluvy skautů?

Připadal jsem si trochu jako v americkém filmu. Na první závody jsem přijel jako neznámý kluk kdesi z Evropy, ale zaběhl jsem skvělý výsledek. Doma jsem pak našel plný záznamník vzkazů a ve schránce několik letáků a dopisů z univerzit. Hned mě začali lanařit, ať se upíšu jejich škole.

 

Podle čeho jste nakonec univerzitu vybíral?

Chtěl jsem si vybrat jak akademicky, tak sportovně zajímavou školu, kde by byl kvalitní atletický tým a zároveň studijní obor, který by mě bavil. A po půlroční zkušenosti s třicetistupňovými mrazy v Minnesotě i něco mnohem jižněji. Kombinací těchto faktorů mi jako ideální volba nakonec vyšla Florida State.

 

Jaké to bylo s přechodem na univerzitu?

Bojoval jsem chvíli hlavně s tím, že v amerických univerzitních podmínkách musí být sportovec absolutní amatér. Jakmile za některý závod vzal finanční odměnu, pořídil si sponzora nebo od nějaké značky dostal třeba jen boty zdarma, už se na to NCAA tvářila špatně. V Evropě to bylo samozřejmě běžné, takže takové nepříjemnosti jsem zkraje musel řešit, ale nakonec to dobře dopadlo. Přechod jsem zvládnul, ale závidím dnešním studentům jejich informovanost. Tehdy ta role agentury hodně scházela, takže člověk nevěděl, co všechno je třeba mít za dokumenty, co všechno zařídit, podepsat, a tak dál.

 

Jak jste to měl se stipendiem?

Od univerzity jsem dostal plné stipendium, takže jsem nemusel hradit prakticky nic.

 

Jak jste si zvykl na nový režim a trénování v jiných podmínkách?

 

Musím říct, že to na tom celém bylo nejtěžší. Americký sportovní trend je takový, že každý trénink se jede na maximum. Člověk musí mít výsledky dokonce i na trénincích. Trénovali jsme mnohem víc, než jsem byl zvyklý, navíc se jelo hlavně na kvantitu, nikoliv na kvalitu. K tomu velmi rozdílné podnebné podmínky, vlhký vzduch a horko. Vstávali jsme v pět ráno a hned šli trénovat, ale už v tu dobu bylo ukrutné horko. Adaptace na toto prostředí mi trvala déle než rok.

 

Jak se to celé projevilo na vaší výkonnosti?

Samozřejmě markantně. Dostal jsem plné stipendium v jednom z pěti nejlepších univerzitních týmů v atletice. Těch stipendií navíc škola měla asi dvanáct, které rozdělovala mezi stovku běžců. To na mě vytvářelo obrovský tlak. Když se k tomu pak v první sezoně přidalo i zranění a operace kolene, o část stipendia jsem bohužel přišel. Mé úspory pak putovaly na další rok, kdy jsem se snažil si stipendium vyběhat zpátky.

 

Jak to s vámi zamávalo?

Nebylo to lehké období. Nemohl jsem trénovat ani závodit, přišel o část stipendia, protože jsem ho školou neměl garantované. Funguje to ale tak, že pokud se tato nepříjemnost stane, může si student ten vypadnutý ročník dodělat a v mém případě i doběhat jinde. Takže po čtyřech letech na Floridě jsem pak daný rok navíc dokončoval v Marylandu.

 

Při takovém přetlaku sportovců musela být i vysoká konkurence. Jak to probíhalo u vás?

 

Soutěživost v tom týmu byla obrovská. Všichni jsme věděli, že stipendií je málo. Většina z nás se chovala týmově, protože Američani tohle mají skvěle zakořeněné v sobě. Občas někdo někomu přišlápl tkaničku, bylo to ale spíše takové kočkování a přirozená rivalita, která ke sportu asi patří. Na konci sezony se pak rozhodovalo u trenéra podle výsledků o tom, kdo bude mít stipendium i příští rok. Když černý Petr vyšel na někoho, kdo byl z finančně horších poměrů, bylo zle, školu si nemohl dovolit.

 

Vedle sportu jste samozřejmě i studoval. Jaký obor?

 

Studoval jsem finance a ekonomii. Ten obor mě vždycky zajímal a chtěl jsem mu pořádně porozumět.

 

Kam vedly vaše kroky po dostudování?

 

Měl jsem nějaké zdravotní komplikace a běhat na vrcholové úrovni už jsem nechtěl. Za těch pět let v Americe jsem si to užil do sytosti a upřímně mi i chyběl domov, takže jsem se po získání diplomu vrátil do Česka. Během mé sportovní kariéry jsem se dostal na celoamerické finále do Oregonu, kde jsem s dvacítkou těch nejlepších běžel patnáctistovku, to byl takový splněný sen a vrchol, kterého jsem dosáhl. Než jsem se ale pak v Praze stihl usadit, dostal jsem nabídku z privátní banky v Curychu, takže moje další kroky vedly právě do Švýcarska.

 

Jak jste si tu práci zpočátku užíval?

Bankovnictví a finance obecně jsou plné sportovců, takže jsem si s lidmi v bance okamžitě sednul. Jsou to draví lidé, kteří dokážou pracovat pod tlakem a stresem, který v tom prostředí rozhodně je. Člověk, který nic takového předtím nepoznal, by se snadno dokázal sesypat, možná proto stále více firem z tohoto i jiných odvětví sází na bývalé sportovce. Chtějí zaměstnat lidi, kteří jsou houževnatí a pilní, a kteří dokážou jít přes závit a umí naložit i s dílčím neúspěchem. Před čtyřmi lety jsem pak dostal nabídku z druhé největší švýcarské banky, která sídlila prakticky jen přes ulici od té původní, byla to Crédit Suisse, a před pár měsíci jsem pak rezignoval a dostal se na místo do švýcarské jedničky, kde pracuji aktuálně. Musím každopádně říct, že kombinace sportu a byznysu mě provází celým životem. I k jednotlivým pozicím v bankách jsem se dostal skrz známé ze sportu a právě sport nás i v týmech dokonale stmeluje.

 

Co byste doporučil mladým studentům, kteří se rozhodují, jestli mají jít za sportem a studiem do Ameriky?

 

Aby do toho určitě šli. Kombinace sportu a studia je to nejlepší, co se jim v tomto věku může stát. Je to extrémně výhodné pro budoucí rozhodování o jejich kariérách, ať už sportovních nebo byznysových. Pokud se jim podaří získat i plné stipendium, je to obrovská výhra. Mně osobně se líbil i americký přístup k životu, vzdělání i byznysu. Chování místních lidí jsem za tu dobu načerpal, přijal ho za své a dodnes mi to v klíčových situacích pomáhá. Rozhodně bych dneska volil cestu, jít do toho s agenturou nebo alespoň s někým, kdo už s celým tím procesem má zkušenosti. Když jde člověk naslepo, je to obtížnější. Agentury znají jednotlivé školy i prostředí, znají trenéry a možná i kolektiv a při výběru to může pomoct, aby se člověk nespálil. Velkou výhodou pak je i garantované stipendium, které zaručí, že i když se zrovna nebude dařit, nemusí být student pod takovým tlakem, že by o peníze přišel.