Už v patnácti letech jste se rozhodla přestěhovat do Spojených států amerických. Studovala jste na střední a pak i na vysoké škole, u toho hrála hokej. Co vám tato doba dala?
Udělalo to ze mě člověka, jakým jsem dnes. Každá zkušenost na této cestě, každý trenér, učitel či spoluhráč mě nějakým způsobem ovlivnili a do mého života něco předali. Potkala jsem hromadu skvělých lidí, kterým nedokážu dostatečně poděkovat za to, co pro mě udělali. Pokud bych měla být konkrétnější, otevřelo mi to oči. Už na střední škole jsem měla spolužačky ze všech možných koutů světa. Naučila jsem se pochopit cizí kultury a rychleji dospět. Měla jsem tu možnost poznat americký život zblízka. Díky univerzitě jsem skloubila sport na vysoké úrovni se vzděláním a získala diplom na Brown University. Celý tento systém mě naučil dobře pracovat s časem, umět plánovat i třeba pracovat s tlakem.
Jak osobně vidíte výhody amerického systému, který umožňuje studentům vzdělávání, ale i sportovní kariéru a nenutí teenagery volit mezi jedním nebo druhým?
Odpověď je vlastně ve vaší otázce. Americký systém umožňuje sportovcům nedělat kompromis mezi sportem a vzděláním. Student neboli sportovec dostane možnost zdokonalit se v obou směrech a získat další čtyři roky navíc na rozhodování. Řekla bych, že americké školství si uvědomuje důležitost sportu u mladých a v místní společnosti jsou sportovci s diplomem upřednostňování ve firmách, kde si náboráři uvědomují jejich přínos společnosti.
Kapitánka týmu Alena Mills během tréninku ženské hokejové reprezentace v Litoměřicích. Foto: Vlastimil Vacek, Právo
Mohla jste si po dokončení studia zvolit, jakou cestou se vydáte. Vybrala jste si hokej. Když se podíváme na rozdíly mezi mužským a ženským hokejem, je tu značný platový rozdíl. Je to tak, že ženy hrají hlavně pro lásku ke sportu, zatímco u mužů mohou být i rozdílné zájmy, třeba peníze, sláva?
Těžko můžu odpovědět za všechny hokejistky, každý má tu motivaci asi někde jinde. Vidím ale to, že každý, kdo hraje hokej, ho má prostě rád, je tam ten faktor lásky k tomu sportu. Dokážu si představit, že v některých případech je láska silnější než kariéra, protože ženy se hokejem plně uživí jen v ojedinělých případech. Holky často sportu obětují i mnoho let, kdy sotva přežívají a živí se prací, která je nenaplňuje, jen aby mohly dál hrát s vidinou lepších zítřků. Já skutečně žiju hokejem každou minutu, neustále sleduji videa, snažím se inspirovat a najít cestu, jak se ještě zlepšit, abych se neustále posouvala. Vím, že mi nic nespadne do klína, takže tomu jdu naproti.
Tím, že se hokejem ženy vyloženě nezajistí, pak hledají způsoby uplatnění po kariéře. Vám k tomu pomohlo americké prostředí, univerzitní vzdělání. Máte už plán, co budete dělat po kariéře?
S otázkou budoucnosti po kariéře si pohrávám už delší dobu, proto jsem moc ráda, že jsem se už během ní seznámila s Robertem Sovíkem, bývalým kapitánem juniorské Sparty. V jeho organizaci, která pomáhá českým sportovcům s přestupem a etablováním na americké univerzity, pomáhám s těmito procesy okolo hokeje. Vytvořili jsme si skvělý přátelský vztah a ráda bych se podílela na růstu této společnosti i nadále. Tím, že i Robert prošel vzděláním na americké univerzitě, máme mnoho společného a v jeho firmě můžu ideálně využít to, co jsem se ve škole naučila. Zároveň jsem se v posledních letech naučila o hokeji tolik nových věcí, které bych ráda předávala do ženského hokeje v Česku. Dokážu si tedy představit, že okolo hokeje se bude točit můj život i po skončení aktivní hráčské kariéry.
V čem konkrétně vaše pomoc dalším hokejistkám s přesunem za moře spočívá?
Náplní mé práce v USA Sport & Study je spolupráce ve větším týmu, kde pro danou mladou hráčku hledáme tu nejvhodnější univerzitu jak z akademického, tak sportovního hlediska. Snažíme se skloubit kvalitní hokejové podmínky pro rozvoj její sportovní kariéry spolu s oborem, který by ji bavilo studovat tak, aby měla co největší šanci se v budoucnu věnovat jednomu nebo druhému na té nejvyšší úrovni. Jakmile vybereme vhodné místo, následuje příprava na úspěšný přesun a etablování. Připravujeme ji na testy, pracujeme na angličtině, komunikujeme s univerzitou i trenéry a řešíme i nezbytné papírování.
Krasobruslař Michal Březina a kapitánka hokejové reprezentace Alena Mills si vyzkoušeli svou čestnou roli nanečisto v olympijské vesnici.Foto: www.olympijskytym.cz
Změní se v budoucnu výdělky v ženském hokeji? Jak dlouho to může trvat?
Jestli se změní? Určitě! Pokud bychom ale řešili, jestli budou výdělky v ženském hokeji někdy dosahovat těch mužských, to už si nemyslím. Mužský hokej je extrémně atraktivní pro fanoušky, nejen na mezinárodní úrovni, ale především v zámoří i v kvalitních evropských ligách nebo Rusku. Bylo by skvělé, kdyby v Evropě vzniklo několik kvalitních soutěží, které dají ženám přijatelné finanční podmínky. Může vzniknout konkurence mezi ligami a tím pádem i lepší platové podmínky. Jak dlouho to ale může trvat, to je ve hvězdách.
Jak obtížné to mají vaše spoluhráčky z reprezentace, které třeba nestudovaly v Americe a vedle tréninků nemají čas na rozvíjení vedlejší kariéry? Jaké jsou pak jejich možnosti?
Většina ze spoluhráček studuje buď střední nebo vysokou školu, nekteré pak odešly hrát do zahraničí, kde se buď uživí, nebo pracují. Na rozvíjení pracovní kariéry to vedle té hokejové úplně není, většina hráček má jen omezené možnosti vzhledem k častým tréninkům, takže dělají práce, které je nebaví a rozhodně se jim pak nebudou chtít věnovat po kariéře.
Po štaci v Americe jste hrála i v Rusku. Jak velká změna co se týče hokejových podmínek to pro vás v tu dobu byla? Jak to bylo diskomfortní?
To byl rok 2013 a ten přesun byl šílený. Na univerzitě jsme měli jasně daný program na celý semestr, co se týkalo školy a dokonce na celý rok z hlediska zápasů a tréninků. V Petrohradu se to celé šilo horkou jehlou a plány byly nejvýš na týden dopředu. Kvalita prostředí, zázemí, trenérů i jejich tréninkových metod byla mnohem horší než na americké univerzitě. Co se týče toho prostředí, v Americe jsme si mohli vybrat, jaké brusle budeme obouvat, s jakou hokejkou budeme hrát. V Rusku byl jeden týmový sponzor, takže nebylo na výběr, i když to třeba polovině týmu nevyhovovalo. Na vysoké jsme měli možnost jít na led nebo do posilovny takřka kdykoliv, to v Rusku v roce 2013 nebylo běžné. Celkově řečeno, tehdy to byl rozhodně krok zpět. Později se to ale naštěstí zlepšovalo.
Dokázaly jsme to! České hokejistky slaví historický postup na ZOH.Foto: Barbora Reichová/ČOV
Jste kapitánka reprezentace. Svou mentalitou a odolností vůči tlaku jste rozhodně lídrem a z hlediska přístupu máte možná něco, co by si přál leckterý mužský hokejista. Bylo to ve vás odjakživa, nebo vás někdo inspiroval?
Nevím, jestli mě někdo přímo inspiroval. Odjakživa k hokeji ale přistupuju tak, že se snažím být tou nejlepší verzí sebe sama. Někdo v tom může vidět prázdnou frázi, u mě to tak ale skutečně funguje. Mám odmalička vysoko nastavenou laťku. Když vím, že jsem do přípravy dala maximum a jsem na určitém fyzickém i mentálním maximu, nebudu pak teoreticky litovat, kdyby se mi zápas nebo celá kariéra nevydařila, protože jsem do toho dala všechno. Hokej mě navíc extrémně baví, takže se to z mého pohledu nedá popsat slovem oběť. Dělám to na maximum a s láskou.
Sledujete NHL? Máte mužské hokejové vzory?
Když mám čas, tak se na zápasy NHL ráda podívám. V mládí jsem fandila Coloradu Avalanche, takže to byl Joe Sakic, Milan Hejduk, Peter Forsberg a Patrik Roy, kteří v roce 2001 vyhráli Stanley Cup. Pak byl dlouho mým oblíbencem Pavel Datsyuk z Detroitu Red Wings. Teď už konkrétní favority nemám, baví mě prostě sledovat kvalitní hokej na té nejvyšší úrovni. Občas mi trenér poradí, abych se detailněji podívala na techniku střelby u jednoho nebo na bruslení u jiného hráče, tak si pustím zápas a dávám pozor, kdykoliv je daný hráč na ledě.
Na první dobrou mě napadá, že obětavost. Myslím, že ženy musí obětovat mnohem víc, aby mohly hokej hrát a třeba se jím i živit. Nechci stereotypizovat, rozhodně tím neříkám, že hokejisti nemusejí přinášet oběti, mluvím obecně. Když už tedy vidíte hokejistku na vysoké úrovni v kvalitním klubu, musí vám být jasné, že ta holka jede na maximum a té hře obětovala spoustu věcí.
Určitě jste se setkala s předsudky. Co vzkazujete těm, kteří říkají, že hokej je mužským sportem?
Aby nám dali šanci! Diváci nemůžou očekávat, že ženský hokej bude stejně rychlý jako ten, na který jsou zvyklí třeba z mistrovství světa mužů. My nemáme tolik testosteronu. Diváci si v tom ale mohou najít svou krásu a to, co je na ženském hokeji bude bavit. Dneska je normální koukat se na ženský tenis nebo MMA, tak proč by si veřejnost nemohla zvyknout na ženský hokej? Předsudky vůči našemu sportu byly a asi i dál budou, důležité ale je, že ubývají, zatímco fanoušků přibývá.
Jaký je váš největší hokejový sen?
Moc bych si přála, aby budoucí generace českých hokejistek mohla hrát ženský hokej v Česku za kvalitních podmínek. Aby na ně veřejnost nenahlížela přes prsty a s odporem a neptala se jich "Ty hraješ fakt hokej? Není to náhodou bráchova výstroj?" Ale aby se spíše ptali, proti komu zrovna hrajete a popřáli vám štěstí.