Snil o kariéře v hokeji, sen nakonec proměnil v úspěšné podnikání. Spoluzaložil firmu USA Sport & Study, která nabízí pomoc lidem, již chtějí vycestovat (nejen) na zahraniční univerzitu.

Robert Sovík sám v mladém věku vycestoval jako sportovec z Česka do Spojených států a během studia na vysoké škole hrál aktivně hokej. Později začal radit dalším lidem, jak se vydat touto cestou taky. „Máme klienty na Harvardu, na Princetonu, na Dartmouthu, na Cornellu, což jsou objektivně ty nejlepší školy, a máme na nich lidi, kterým jsme pomohli se tam dostat,“ říká Sovík. Člověk přitom nemusí být sportovec, aby tuto možnost mohl prozkoumat.

O tom, jak jeho poradenská služba funguje, kolik stojí, jak pro sebe najít co nejlepší univerzitu, jak vypadají přijímací zkoušky na elitní instituce a jak mohou mimoškolní aktivity člověku pomoct při následném pracovní uplatnění, jsme si s Robertem Sovíkem popovídali v obsáhlém rozhovoru.

Dnes podnikáte v USA, ale začínal jste jako hokejista v Česku. Měl jste ambice se v životě věnovat právě hokeji?

Ano, celý tehdejší život jsem prožil jako hokejista. Začínal jsem v klubu HC Kobra Praha, ale pro moje rodiče bylo důležité, abych si držel i školu – pokud možno co nejkvalitnější. Mou ambicí ale bylo hrát hokej. Když jsem řešil přestup do vyšší ligy v rámci dorostu a juniorky, tak jsem se probojoval na Spartu, kde tato ambice ještě zesílila.

Když jsem přemýšlel, co po maturitě budu dělat, tak jsem nastoupil ještě v České republice na vysokou školu a zároveň s tím jsem hrál hokej. Nebylo to jednoduché, ale dalo se to zvládnout. Chodil jsem na vejšku na zkoušky, zároveň jsem se připravoval na sezónu s A týmem, ale potom jsem se musel rozhodnout mezi 1. ligou, případně úplně skončit s hokejem. Hrát 1. ligu bych mohl, jen pokud bych sekl se školou, a to jsem v tu dobu určitě nechtěl. Nechtěl jsem dělat kompromis mezi vzděláním a sportem.

A jak se zrodila myšlenka odejít studovat a hrát hokej do USA?

Hrálo v tom roli několik lidí z mého okolí, kteří mě inspirovali. Prvním z nich byl můj tehdejší spoluhráč na Spartě Yorick Treil, což byl v tu dobu francouzský reprezentant a hrál dřív právě na univerzitě. Druhý byl jeden z mých nejlepších kamarádů Petr Boháček, který odešel do Ameriky hrát americký fotbal. Tito dva mi ukázali, že v Americe je možné kombinovat obojí, a chtěl jsem to prozkoumat dále a zjistit, zda by se mi líbila některá z univerzit.

V Česku musí být dobré vzory toho, že sportovci nejsou jenom „hokejky“, „kopačky“, ale jsou to lidi, kteří mohou nabídnout obrovskou hodnotu společnosti.

Kolik vám v tu dobu bylo let?

V čem je hlavní rozdíl mezi Českem a USA, pokud chce někdo studovat a sportovat na vrcholové úrovni?

Hlavní rozdíl je systémový. V Americe je instituce sportu a instituce vzdělání jedna. Univerzitní sportovci hrají sport opravdu za svou univerzitu. To je v kontrastu s Českou republikou, kde to jsou úplně separátní instituce. Na jedné straně je akademie nebo vzdělávací instituce a na straně druhé je sport. A tyto dvě instituce spolu ne úplně dobře komunikují, nedostatečně se respektují a tím pádem je pro sportující studenty v tomto systému náročnější fungovat, když chtějí dělat oboje. Ale musím říct, že i u nás se to už zlepšuje.

Co by se muselo v Česku změnit, aby to bylo na podobné úrovni jako v Americe? Je to vůbec reálné?

Myslím si, že obrovské téma jsou finance. V Americe je tento systém dlouhodobý, a hlavně se v něm točí peníze, které pro univerzity generují zisky. Tím pádem i univerzita je ráda, že ten sport má, protože sport potom promuje jméno dané univerzity a pomáhá v rekrutingu nových studentů – a nejen těch sportujících. Jedna studie například ukazuje, jak úspěchy v americkém fotbale pomohly univerzitě v Alabamě zvednout příjmy. Díky tomu, že vyhrávali, tak tam chtělo jít víc a víc lidí. Sport tam má obrovskou hodnotu. Menší sporty nemají možná tak silný dopad, ale princip platí stejný.

To je to, co my v USA Sport & Study děláme taky. Věnujeme se sportu, studiu a kariéře, ale ve finále je to o tom, že člověk, který dělal sport – a není to jen sport, ale i jiné mimoškolní aktivity –, může mít díky tomu obrovskou hodnotu pro společnost. Člověk se díky tomu spoustu naučí. Pro extrémní vykreslení, i když se člověk jako fanoušek dívá na Formule 1: Drive to Survive, tak tam vidí v jedné sezóně všechny lekce a témata, která může vidět a využít i ve svém životě – jak pracovat s prohrou, nutnost mít trpělivost, výdrž, tak aby zažíval pocity vítězství nebo byl vnitřně motivovaný něčeho dosáhnout.

Jak finančně náročné pro vás bylo v Americe studovat a sportovat zároveň? Měl jste stipendium díky sportu, nebo jste si musel studium platit?

Měl jsem to štěstí, že škola mi dala finanční pomoc. Financial aid je něco jako sociální stipendium ve volném překladu. NCAA DIII nenabízí sportovní stipendium, ale škola jako taková mi po určitých dohodách dala pomoc a ve finále jsem si musel pokrýt jen náklady na jídlo a ubytování. Školné a další poplatky jsem měl hrazené školou formou této finanční pomoci a s podporou svých rodičů jsem bych schopný tam odcestovat.

V Americe jsem se o to víc snažil, abych získal stáž, potom i plnohodnotnou práci a abych si vytvořil návratnost této finanční investice. Nebyla to ale jen investice finanční, protože celý proces je i investice časová a energetická.

Návratnost na investici je klíčová v plánování procesu, pokud člověk o podobných krocích sám přemýšlí. Člověk musí nastavit svoji cestu takovým způsobem, kterým si vytvoří tu nejvyšší návratnost na investici svého času, úsilí i peněz. Není to o tom, jen v Americe strávit hezké studijní roky, ale také je plně využít a budovat si pozici pro následné zaměstnání.

Co musí mladý člověk z Česka udělat nebo umět, pokud by se touto cestou chtěl vydat také? Jaké musí mít předpoklady k tomu, aby uspěl na škole a ve sportu v Americe?

Rozdělil bych to na pár hlavních kategorií. Pokud se bavíme o sportovcích, kteří míří za studiem, tak musí mít co nejlepší školní výsledky, tedy co nejlepší známky. Dále na tom musí být co nejlépe z pohledu angličtiny. Už neplatí, že se člověk naučí anglicky, až tam dorazí. Konkurence je dnes extrémní a světová, neumět dobře anglicky je obrovská nevýhoda. To jsou první dva předpoklady.

Samozřejmě ne všechny sporty jsou na univerzitách podporované, z pohledu Česka třeba házená. Je seznam sportů, které jsou univerzitní. Člověk věnující se sportu by na tom měl být výkonnostně co nejlépe, pokud ne v kontextu nadnárodním, tak aspoň národním. Zároveň ale sport nemusí být hlavní důvod, proč lidi chtějí jet do Ameriky, může to být jen doplňková záležitost. Člověk nemusí být nutně top 10 v České republice, aby tuto možnost mohl prozkoumat.

Pokud člověk dělá sport a chce jít do zahraničí, hlavně tedy do Severní Ameriky, tak pak je nutné si říct, a to je poslední bod, že se s tím pojí i finanční stránka. Pokud člověk dělá sport elitně, tak může dostat sportovní stipendium. To znamená, že to pokryje školné, jídlo, ubytování, ale pak má člověk i nějaké „kapesné“. Pokud školy o někoho opravdu stojí, tak jsou schopny ho takto podpořit. Pokud člověk nedělá sport na takovéto úrovni, tak potom stipendium bude o něco nižší nebo žádné.

Pokud dáme tyto čtyři elementy dohromady, tedy školní výsledky, úroveň jazyka, sportovní úroveň a finance, tak je potom člověk ready minimálně přemýšlet o tom, jaké jsou pro něj možnosti. Ne pro každého ale dává smysl jet do Ameriky nebo do Kanady. Řešíme i sportující studenty, kteří jdou někam po Evropě nebo třeba zůstávají v Česku, protože si myslíme, že sport jako takový si dává smysl držet, a v Evropě se také dají vymyslet možnosti, jak to nakombinovat.

A jak vypadaly vaše přijímací testy?

V mém případě prvním krokem bylo – a pro sportovce to tak většinou bývá –, že se podle sportovní úrovně a sportovních ambic našla škola, potom probíhaly konverzace s trenérem a zároveň jsem se musel připravit na přijímačky. Ty jsou v kontextu Ameriky složené z několika částí. Je nutné napsat eseje, v českém kontextu něco jako motivační dopis, mít přeložené vysvědčení a potom splnit standardizované testy.

Tyto testy jsou v tuto chvíli hlavně jazykové, ale taky je dobré si – i když na většině škol je to už dobrovolné – udělat i standardizovaný test SAT nebo ACT, což je něco jako SCIO testy, když to přirovnám k Česku. Člověk tyto testy vždy splní, ale je k nim vázané skóre a na základě tohoto skóre potom člověk jde skrz přihláškový proces. Kromě angličtiny je to standardní proces, kterým musí projít i student dané země.

Chodí za námi často lidé, kteří třeba mají talent, ale nemají takové finanční zázemí. Těm jsme my schopni (...) dávat stipendia na naše přípravné programy a financovat jim naše služby a zprostředkování studia v zahraničí.

A jak došlo ke vzniku firmy, kterou máte dnes? Po jaké době v USA jste ji založil?

Vzniklo to tak, že když jsem byl v Americe druhý rok na škole a ještě jsem před sebou měl rok a půl, tak za mnou přicházeli lidi, kteří chtěli poradit. Poradil jsem pár lidem a následně jsme s kamarádem Petrem Boháčkem společně založili tento projekt, ve kterém jsem po domluvě pokračoval sám, protože Petr už měl jiné aktivity (jako třeba posílání satelitů do vesmíru nebo v současné době misi na Měsíc).

Každopádně to bylo ale nejdřív jen hobby. Pomohli jsme nejdřív jednomu fotbalistovi dostat se na školu, potom přišli další dva. Neměli jsme za to tolik peněz a naše expertíza tehdy nebyla tak hluboká, ale o to víc jsme makali.

Projekt se už jmenoval USA Sport & Study, ale první tři roky to nebyla úplně plnohodnotná práce. Já dělal školu, hrál hokej a ještě jsem si hledal stáž. Myslel jsem si, že až dokončím školu, tak to nechám být a už se k tomu nikdy nevrátím. Když jsem dostal stáž, tak jsem si z ní dokázal vytvořit full-time práci a pak jsem pracoval na Manhattanu. Po roce práce jsem ale odešel, abych se tomuto projektu mohl věnovat plnohodnotně. To bylo v roce 2016. Od té doby jsme nepřestali a postupně jsme k tomu přidali i různé další doplňující aktivity.

Jaké ambice a cíle máte s firmou do budoucna? Plánujete se třeba rozšířit i na další trhy?

Z pohledu pomoci lidem, co chtějí do zahraničí se sportem, se věnujeme samozřejmě hlavně Americe. Potom tam je i Kanada a teď čím dál víc i kontinentální Evropa. Máme projekty, které bychom chtěli rozšířit, jako spolupráce s univerzitami, protože si myslíme, že zkušenost sportu při studiu může být pro člověka extrémně hodnotná.

V českém kontextu se chceme víc zaměřit na kariérní posun. Už teď pomáháme jednotlivcům, kteří jsou v Americe a chtějí najít práci v Americe, ale někteří se chtějí z Ameriky vrátit do Česka, tak jim pomáháme předřešit pracovní uplatnění, nebo minimálně pomoci uchopit jejich znalosti a zkušenosti, přetavit do jejich CVčka a pracovního pohovoru.

Potom za námi chodí sportovci, kteří ukončili sportovní kariéru a chtějí se etablovat v nějaké práci. My jsme hodně času strávili na tom, abychom uchopili i jednotlivé sportovní kompetence a pomohli je zapracovat do mimosportovního prostředí. Profesionální sportovci, kteří skončí s kariérou, si mohou mnoho kompetencí a dovedností převést jak do osobního, tak do profesního života. Sportovci totiž většinou skoční zhruba ve 35 letech, a ne všichni si vydělají peníze do konce života. Je tedy potřeba myslet na zadní vrátka a umět vytěžit ze sportu maximum, sportovci jsou obecně u zaměstnavatelů velmi žádaným zbožím.

Z pohledu celkové vize rozšiřujeme svoje aktivity o podpůrný fond. Chodí za námi často lidé, kteří třeba mají talent, ale nemají takové finanční zázemí. Těm jsme my schopni, a v minulosti jsme to už dělali, dávat stipendia na naše přípravné programy a financovat jim naše služby a zprostředkování studia v zahraničí. Byli jsme tak schopní zařídit, aby nám tito lidé platili úplné minimum.

Ale co teď chceme dělat víc a víc, je zprostředkovávat různým institucím nebo jednotlivcům možnost podpořit tyto studující sportovce. Spravujeme fond, který rozšiřuje možnosti i pro studenty, studentky a jejich rodiny, kteří mají finanční limitaci, ale zároveň by si dokázali v zahraničí, třeba s naší pomocí, zajistit nějaké dobré stipendium a pak tam buď působit, nebo se vrátit.

To je teď obrovská vize pro nás. Chceme v České republice vytvořit opravdu dobrý, udržitelný program, který dokáže studenty a studentky podpořit nejenom poradenstvím a zprostředkováním stipendií, ale dále jim pomoct pokrýt další finanční náklady.

Kolika Čechům a Češkám jste už za ty roky pomohli?

Jsou to nižší stovky, kolem 350 lidí. Nedávno jsem si to počítal a číslo, které mě překvapilo, je to, že na stipendiích, finančních pomocích a tak dále jsme celkově ušetřili lidem cca 35 milionů dolarů.

A jak tato pomoc vypadá v praxi? Co musí případný zájemce udělat a jak konkrétně vypadá ta pomoc z vaší strany? Řekněme třeba, že bych byl zájemce a napsal bych vám, že bych chtěl odjet studovat a sportovat do USA. Co by pak následovalo?

V první řadě je potřeba se poznat, tedy udělat nějaký assessment. Nasbíráme si informace o vás jako o studentovi, sportovci a o celkové situaci. Na základě naší expertízy a znalostí jsme potom schopni říct, jaké jsou možnosti. Potom je to samozřejmě na diskuzi, ale následně, když si řekneme, že před sebou máme jasný cíl, tak si uděláme road mapu jednotlivých kroků. Jedna fáze je příprava, to může být příprava na přihlášky, na angličtinu, příprava mentální, potenciálně i sportovní.

A potom přichází interakce s univerzitami. To znamená, že zprostředkujeme kontakty s univerzitními trenéry, pomůžeme dát dohromady celou přípravu na přihlášky a zajistíme všechny podklady. Člověku jsme pak krok po kroku za zády, abychom pomohli i skrz logistiku a vízový proces nebo mentální přípravu.

Se studenty a jejich rodinami jsme pak nadále v kontaktu podle potřeby, a když se řeší něco zásadního, tak jsme schopni jim pomoct. Já osobně jsem v Americe většinu času a máme tady kontakty na lidi po celých státech, kteří jsou případně také schopní pomoct. A jak jsem říkal, není to pravidlo, ne každý to chce, ale potom jsme schopní pomoct už během studování na vysoké škole plánovat kariérní postup.

Můžete i říct, kolik stojí zprostředkování této služby?

Služeb máme víc, a hlavně je děláme na míru. Každý člověk potřebuje trošku něco jiného, takže se pohybujeme od pár tisíc korun za sérii konzultací až po zhruba 150 tisíc korun, pokud člověk chce opravdu důkladnou podporu. V tom je zprostředkování umístění, přípravy na všechny testy, přípravy na všechny přihlášky, jazykové a mentální přípravy a podpora při celém procesu. A případná extra péče a dostupnost našeho týmu pro intenzivní řešení.

Rozumíme, že ne každý si může dovolit hradit poradenské služby a studium v zahraničí. Jsme v úzkém spojení s partnerskými firmami a nadacemi a máme vytvořen i vlastní nadační fond. Tyto spolupráce nám pak umožnují pomoci širšímu spektru uchazečů, kteří nemají tak silné finanční zázemí, ale podporu si zaslouží. Toto jsou pak opravdu silné příběhy a my jsme rádi, že můžeme pomoci mladým lidem akcelerovat jejich cestu jak poradensky, tak finančně.

Když jste odjížděl studovat a sportovat do USA na vlastní pěst, co pro vás na tom procesu bylo nejtěžší, když jste podobnou pomoc neměl?

Já se hlavně probíjel asi dva roky tím, než jsem vůbec odjel. V tu dobu už nějaké informace byly a dnes už jich je spousta, ale i ta největší věc, kterou my jako služba přinášíme, je, že máme nasbírané ty nejlepší informace ze všech koutů a dáme je do kontextu pro konkrétního člověka.

Můj proces, než jsem vůbec odešel, proto trval dlouho. A to nebylo tak, že bych čekal. Chtěl jsem odjet co nejdřív, ale největší věc pro mě bylo dát všechny tyto informace dohromady. To je esence toho, co my děláme. Mít obecné informace díky Googlu už dneska může mít každý. To je určitě slušný začátek, ale není to řešení na míru pro toho daného člověka. To je to nejdůležitější – ta extrémní individualizace toho procesu.

Když jsem odcházel z New Yorku z docela hezké práce, nechával jsem na stole peníze a v dobrém jsem se s nimi rozešel, tak jsem si řekl, že to budeme dělat pořádně, protože chci, abychom těm lidem byli schopni pomoct dostat se na ty nejlepší instituce. V tuto chvíli máme klienty na Harvardu, na Princetonu, na Dartmouthu, na Cornellu, což jsou objektivně ty nejlepší školy, a máme na nich lidi, kterým jsme pomohli se tam dostat. Je to právě proto, že jsme šli do té extrémní individualizace procesu pro daného člověka.

Řekněme, že hrajete tenis, chcete studovat ekonomii a vedle vás je potom další kluk, který hraje tenis a studuje ekonomii. Znamená to, že budete mít úplně stejnou cestu? Ani náhodou. Protože máte jiné preference ohledně toho, co potom chcete dělat, a akademicky i sportovně jste na tom jinak. Ty váhy jsou velmi citlivé a je nutné to vykalibrovat. To je to, na co se my nejvíce soustředíme, abychom ten proces vykalibrovali co nejvíc na míru danému člověku.

Není to totiž jenom o tom, aby ten člověk šel do Ameriky, ale aby šel na to nejlepší místo, kam může odejít. To je i to, proč řešíme nejen Severní Ameriku, ale i Evropu nebo Česko. Pro některé lidi dává určitě smysl, aby nastoupili třeba na českou školu, protože finančně to není tolik náročné a sport chtějí dělat třeba jednou týdně a vystudovat obor, který by v Americe byl stokrát dražší než u nás. Je to o individualizaci. Dneska už je všechno k dispozici, ale je potřeba daného člověka „rozpitvat“ a potom mu vše připravit na míru.

Zmínil jste top univerzity jako Harvard nebo Princeton. Jak vypadá přijímací proces na takovéto univerzity? Musí mít určitě extrémní nároky.

Je to tak. Tento rok budeme mít na Princetonu druhého člověka a ten, který tam je teď, bude příští rok promovat. Ten proces je v něčem podobný jako na jiné univerzity, ale je intenzivnější. Student-sportovec předkládá svoje sportovní výsledky, ale hned vedle toho je nutné si říct, že sportovec na to musí mít i akademicky – má dost dobré známky i angličtinu. Zároveň jedna věc je dostat se na školu a druhá věc je tam přežít.

My jsme v kontaktu s trenéry, takže vykomunikováváme sportovní výsledky, akademické výsledky a následně se potom řeší celý přijímací proces. Je ale spousta lidí z celého světa, kteří tam chtějí jít, a záleží, kdo je v čem lepší. A i když dojde k předpotvrzení ze strany trenéra, tak stále musí člověk projít přijímacím řízením. Má ale u toho extra nálepku, že je student-athlete a že trenér ho chce, tím pádem není ve stejné kategorii, jako když se tam hlásí někdo „z ulice“ nebo někdo bez sportu.

Zároveň je ale nutné říct, že tyto školy nejsou pro každého, opravdu to musí být správný fit. Dostat se na tyto školy je opravdu těžké, ale daleko těžší je tam potom zůstat a zvládat to. To si musí uvědomit i samotní žadatelé. Máme lidi, kteří by třeba mohli jít na tyto školy, ale třeba tam nejdou právě proto, že najdou lepší fit pro sebe jinde. Třeba ne na tak známé škole, ale bude to pro ně lepší prostředí, ve kterém se mohou vyvinout co nejlépe.

A jak jsou na pracovním trhu v USA vnímaní sportovci, kteří třeba v tom daném sportu neuspěli nebo se jim změnily priority, ale mají diplom ze školy? Je v očích případných zaměstnavatelů nějaké plus mít za sebou určitou sportovní univerzitní kariéru? Je takový člověk vnímaný o něco líp než někdo, kdo sportovní kariéru neměl?

Na konci minulého roku jsem dával pár velkých přednášek pro jednu americkou univerzitu, kde jsme dělali i workshopy pro všechny jejich sportující studenty, aby byli schopni se zamyslet a rozebrat, co si ze svého sportu, ať už je to hokej, fotbal, tenis, nebo cokoliv jiného, můžou vytáhnout za přenositelné kompetence a jaké kroky můžou udělat k tomu, aby dostali stáž a práci, kterou chtějí.

Je to o tom, že člověk se tím sportem naučí spoustu důležitých věcí, o kterých si třeba neuvědomí hned, že jsou přenositelné do práce, ale určitě jsou. Ať už je to schopnost prohrávat, schopnost vydržet těžké situace atd. Pointa je, že tento člověk nabízí svoje specifické kompetence, které jsou pro zaměstnavatele velmi cenné.

Toto jsou pro nás další aktivity, kterým se věnujeme v Americe, a teď chceme víc a víc i v České republice. Už zde taky máme moc hezké příklady lidí, kteří dělali školu v Americe, pak se dostali do Česka, dostali stáž a dokázali využít nějakou sportovní zkušenost na to, aby se pak prosadili v práci.

Tohle téma řešíme dennodenně s mojí kolegyní Adélou Hofmannovou, která je bývalá reprezentační běžkyně. Adéla je výborný příklad, že svou cílevědomost a důslednost přenáší do pracovního kontextu a výsledky se podle toho dostavují. Sport není pouze pro sport, ale je v něm i tento hlubší element. A když se ta hloubka prozkoumá a vykuchá, tak z toho může těžit celá společnost.

Je v Americe nějaký konkrétní sport, kterého si tam váží nejvíc? Jsou to ty, které jsou nejvíc vidět, jako hokej nebo americký fotbal?

Z pohledu určité prestiže daného člověka by například pro bývalého hráče NFL bylo snadnější najít si práci v nějaké firmě, protože je to jméno. Pokud bych to ale vzal uchopitelně pro většinu lidí, tak to úplně tak není. A je to z toho důvodu, že každý sport s sebou nese něco jiného.

Když si to rozdělíme na úplném základu, tak týmový sport a individuální sport už je jiný. Když vezmete fotbalistu a tenistu, tak budou jiní. Tenista hraje hodně za sebe, to znamená, když to zjednoduším, že může být třeba výborný obchoďák, protože má tah na branku a nekouká se nalevo napravo. Kdežto fotbalista může být dobrý manažer. Neříkám samozřejmě, že nemůže být i dobrý obchoďák, každý člověk je jiný.

Kdybych to zobecnil, tak každý sport s sebou nese nějaká detailní specifika, která pak člověk může v práci aplikovat. Jde tam o to, jak si tato specifika rozklíčovat. Například hokejový brankář a útočník budou trošku jiní, ale jiní mezi sebou budou i dva útočníci. Jeden bude kreativnější, druhý třeba přímočařejší. Ty paralely se ze sportu dají převzít. Když se to dobře uchopí, tak lidi poznají i líp sami sebe a zakcelerují svoji kariérní křivku, protože za sebou už mají dekádu a víc nějaké mimoškolní a mimokariérní zkušenosti, jen ji krásně využijí dále.

Máte na závěr nějakou radu pro mladé Čechy a Češky, kteří o vycestování do zahraničí přemýšlí, ale třeba se zatím neodhodlali?

Pokud mají tuto ambici a mají zájem, tak jsme jim samozřejmě k dispozici na rozbor jejich individuální situace. Obecně bych ale řekl, že vždycky stojí za to si tu cestu minimálně vyzkoušet, pokud je to pro ně možné. Mně se tento přístup v životě několikrát potvrdil jako správný. Když jsem byl ještě jako hokejista na Kobře a řešil jsem možnost přestupu do dorostu na Spartu, tak i přes to riziko neúspěchu jsem to zkusil a díky tomu jsem se dostal na trajektorii, o které jsem si mohl nechat zdát.

Tím pádem jsem určitě vždycky pro, aby to lidi vyzkoušeli a udělali ten extra krok. Přinejhorším zjistí, že ta cesta není pro ně. Nejhorší možnost je danou příležitost nechat být a potom přemýšlet nad tím, že jsem to měl možná zkusit....