Jeho hokejová kariéra skončila možná až příliš brzy, než by si přál, k oblíbenému sportu se ale vrátil při studiu informatiky na univerzitě. Sport v životě Ivana Štefeka hraje naprosto klíčovou roli. Tím tak boří mýty o tom, že jsou programátoři celý den zavření ve sklepě u počítače. Jaká je práce v kybernetické bezpečnosti a kolik toho má společného s hokejem? 

Jak vypadala vaše sportovní kariéra? 

Sport se rozhodně prolíná celým mým životem. V mládí jsem hrál hokej, ale končil jsem dost brzo, ještě před dorostem, spolu s nástupem na osmiletý gympl v Senici. Tehdejší spoluhráči se vydali na sportovní školu, kde to skloubení ještě bylo relativně možné, ale s mým výběrem už to tolik nešlo, bylo to moc složité. Zvolil jsem si tedy cestu vzdělání. Naštěstí jsem se ale ke sportu vrátil oklikou později na univerzitě. 

 

Jak se vám to povedlo? 

Studoval jsem Vysokou školu ekonomickou v Praze a spolu s tím jsem hned od prváku začal hrát znovu hokej, restartoval jsem kariéru. Měl jsem kolem sebe spoustu podobných lidí, měli jsme skvělou partu a musím říct, že mi sport spolu se vzděláním dal opravdu hodně. 

 

Co konkrétně vám sport dal? 

Když při své dnešní práci vybírám lidi do svého týmu, vždy se ptám na jejich sportovní background. Je pro mě důležité, aby nějaký sport v minulosti dělali. Když to řeknu úplně natvrdo, sport mi dal z pohledu výchovy i mých dnešních vlastností velmi hodně. Pohybuju se v oblasti kybernetické bezpečnosti, momentálně jsem odpovědný za kybernetickou bezpečnost ČEPSu, což je v podstatě kritická infrastruktura státu. Elektřinu nevyrábíme, ale přenášíme ji a jsem odpovědný za to, aby se v podstatě elektřina dostala tam, kam je potřeba. I když se to v téhle oblasti sportovci úplně nehemží, pokud některého potkám, má u mě rozhodně výhodu. 

 

Jaké vlastnosti podle vás může mít ve vaší oblasti navíc právě sportovec? 

Je to učitě práce v týmu. Je to něco, co se na českých a slovenských školách vůbec neučí, přitom je to tak důležité. Spolupráce, soudržnost, zaskakování za druhého a disciplína směrem k tomu, že máme všichni v tom daném týmu společné cíle. Toto jsou věci, které vás podle mě nedokážou správně naučit ani rodiče, ale musíte si to vytříbit právě prací v nějakém týmu. Sport v mládí vnímám jako takový první trh, se kterým se člověk setkává. Musí se naučit prorazit jako jednotlivec, ale i pracovat v rámci toho týmu, plnit svou roli, která nutně nemusí být v tom být nejlepší útočník. Zkušenosti z kolektivního sportu jsou pak velmi cenné právě v pracovních týmech a v zahraničí jsou navíc velmi dobře oceňované. 

 

Všímáte si konkrétních odlišností u členů vašeho týmu, kteří v minulosti hráli nějaký kolektivní sport a u těch, kteří naopak dělají v týmu úplně poprvé? 

Ano, ten rozdíl je patrný. Během své kariéry jsem se setkal s bývalými sportovci, kteří naplno chápali svou určitou roli v pracovním týmu a nehráli pro vlastní úspěch, ale pro společný týmový cíl. Takoví lidé pak dokážou lépe řešit problémy ve skupině, lépe kooperovat s ostatními. Neříkám, že jsou nutně lepší nebo horší, spíše si všímám, že v každém týmu jsou pozice, na kterých potřebujete vyložené týmového hráče, a pak také pozice, kde to tolik potřeba není. 

 

Co třeba otázka disciplíny, jak ta se podle vás prolíná ze sportu do profesního života? 

Určitě to je vidět. Ten sport dá podle mě člověku úplně komplexní výbavu. Nedám na to dopustit a děti se snažím přesně podle toho ke sportu vést. Disciplína je rozhodně jednou z vlastností, které si člověk sportem vytříbí. Už jako malý hokejista musíte vstávat brzo ráno, chodit na tréninky, takže musíte chodit dřív spát a už to určitou disciplínu vyžaduje. 

 

Jedním ze sportovních témat je určitě i téma porážek, které potkají ale každého i v běžném životě. Ať je to rozchod s partnerkou, vyhazov z práce, odmítnutí od zákazníka. Jak jste se vy naučil prohrávat? 

I když jsme hráli v žákovské lize zápasy, na které jsem se asi těšil, tak to prohrávání úplně ve sportu takto zakotvené nemám, to by asi přišlo až později. Co mi ale hned blesklo hlavou, tak strašně nemám rád, když je někomu jedno, že se prohrálo. Takový člen týmu, jako by tomu nedával sto procent. Prohry patří ke sportu i k životu, pokud nad tím ale někdo jen mávne rukou a netrápí ho to, je to podle mě špatně. Mám to tak dodnes v práci i v hokeji, když si chodíme zahrát a prohrajeme, umí mě to pořádně vytočit (smích). 

 

Jaký pro vás tehdy byl návrat k hokeji, když jste začal znovu hrát na vysoké škole? 

Bylo to parádní, vrátil jsem se tam do dětství. Hokejová kabina je velmi specifické prostředí, moje oblíbené. Za těch pár let na univerzitě nám ten tým tak přirostl k srdci, že jsme pak po dostudování po asi dvou letech založili v podobném složení tým a hrajeme vlastně dodnes zápasy pro radost. Prostě jsme se k tomu museli vrátit. Tehdy mi to hodně sedlo, všichni jsme tam byli z podobného těsta. Dodnes jsou tihle kluci mí nejbližší přátelé. 

 

Proč jste si vlastně po gymnáziu vybral zrovna fakultu matematiky a statistiky? 

Můj táta pracuje v IT, takže mi to už všichni delší dobu říkali, že půjdu určitě taky na ajťáka. Nikdy jsem to studovat nechtěl, respektive nikdy jsem nechtěl programovat. Dneska si pořád mnozí myslí, že ajťák je programátor, který je zavřený ve sklepě a hraje si s nulami a jedničkami. V posledním ročníku na střední jsem zjistil, že existuje něco mezi ekonomikou a informatikou, a že se to učí na VŠE. Je to více analytické, komunikování mezi účetním oddělením a IT. Tohle mě zaujalo, navíc v Praze tento obor studovali starší kamarádi ze Senice, takže jsem si vybral tento obor. V prvním ročníku jsem chodil na brigádu na oddělení IT bezpečnosti v Ing pojišťovně, tam mě chytila bezpečnost a té už jsem se nepustil. 

 

Jak vaše cesta pokračovala po dostudování? 

Ono tam zase tolik rozdílů nebylo, protože už od druhého ročníku jsem pracoval na tříčtvrteční úvazek. Takže po dostudování se změnila jediná věc, a sice, že už jsem nemohl maskovat pozdní příchody za školní docházku (smích). Z pojišťovny jsem přešel do KKCG, investiční skupiny pana Komárka. Tam jsem na starostí kybernetickou kybernetickou bezpečnost, strávil jsem tam v podstatě nějakých pět let. Následovaly další štace, a aktuálně poslední dva roky vedu dva týmy v ČEPSu. 

 

Zaujala mě práce pro pana Komárka, tam už jste měl také svůj tým? 

Tam jsem byl ještě sám, působil jsem na pozici hlavního konzultanta pro kybernetickou bezpečnost jednotlivých firem holdingu. Jinými slovy jsem jim doporučoval postupy, jak by měly kybernetickou bezpečnost dělat a následně je sdružoval. 

 

Jaké to pro vás bylo později, dostat se z té role, kde jste fungoval jako jednotlivec, do role šéfa týmu? 

Musím říct, že nejsem úplně mikromanažer. Jsem, možná z hokeje, zvyklý v životě lidem důvěřovat, takže to beru tak, ž když se rozdají dané úkoly a rozdělí se mezi jednotlivce v týmu, tak se do daného termínu splní. Neberu to tedy tak, že bych musel s každým jednotlivcem sedět tváří v tvář a pomalu mi diktovat, co všechno je třeba udělat. Myslím, že ten přerod do role lídra týmu mi šel přirozeně. V hokeji jsem možná nebyl mezi těmi nejlepšími, vždycky jsem ale snažil být lídr, tmelit ten tým a motivovat. 

 

Zmínili jsme mnoho sfér, které se prolínají ze sportu do vašeho pracovního života. Je tam ještě něco, co byste v této souvislosti rád zmínil? 

Sport hraje v mém životě opravdu klíčovou roli. Vlastně nevím, jak by asi vypadal bez něj. Už jen to, že si jde člověk zaběhat, má za mě obrovský benefit pro fyzické i mentální zdraví. V mé práci je třeba maximální koncentrace, jsem zodpovědný za kritickou infrastrukturu, která, když vypadne, tak v podstatě nejede nic v republice. Když například začala válka na Ukrajině, zvýšil se nám až stonásobně počet útoků. Taková období jsou hodně náročná na stres. A právě sport mi pomáhá regenerovat tělo i mysl. Když jsem měl před pár lety zdravotní problémy a nemohl na chvíli sportovat, bylo to jedno z mých nejhorších období na psychiku. Takže takto velmi si cením sportu ve svém životě.