Jaký byl váš první kontakt se sportem?
V kontaktu se sportem jsem prakticky už od školky, tam jsem dělala karate. Rodiče nás s bratrem do sportu nikdy nenutili, bydleli jsme ale na vesnici, celý den trávili venku, a tak jsme si k němu našli cestu sami. Zimní dovolené mám spojené s lyžováním, už ve třech letech jsem sjížděla první kopečky na sjezdovkách. Letní naopak s kolem, pěšími túrami a plaváním.
Na základní škole jste přidala basketbal a později atletiku. Jak k tomu došlo?
Ve čtvrté třídě jsme dostali náborové letáčky na basketbal a s kamarádkou přesvědčili rodiče, abychom mohli hrát. Kolektivní sport mě naplňoval do chvíle, než přišla série porážek a většina holek začala mít jiné priority spojené s pubertou. Chvíli jsme ještě s pár spoluhráčkami jezdily na přípravné kempy s pražskou Spartou, kde jsme trénovaly i s ženami, ale při mé výšce 170 centimetrů to na nějaké velké úspěchy nevypadalo. Zároveň jsem už tou dobou závodila za školu v několika atletických disciplínách od sprintu na 60 metrů, běhu na 800 metrů, skoku do dálky a do výšky. Nejvíce mě chytla právě osmistovka. Brzy jsem se dostala do berounské Lokomotivy, podařily se mi první závody. A když jsem se pak musela rozhodnout mezi basketem a atletikou, volba byla jasná.
Závodila jste hlavně za Čáslav, kde vás vedla Jarmila Kratochvílová. Jaké to bylo trénovat s legendou české atletiky?
Jarmila je především skvělý člověk, takže jsme měli takovou rodinnou atmosféru. Její styl tréninku je velmi specifický, hodně zaměřený na sílu a hodně opakování. Některé metody byly podobné tomu, jak trénovala kdysi sama. Proslulý tahač a závaží asi netřeba připomínat, odhrabávání sněhu z dráhy, výběhy dlouhých kopců a mezi speciality patřily vždy opakované dvoustovky. Záhy se i moje tréninky tak staly na soustředěních raritou. Jarmila je velmi skromná, ale i tak z ní charisma a autorita vyzařuje na každém kroku, a tak jsem samozřejmě byla pyšná na každém závodě, že trénuje zrovna mě. Bylo to někdy svazující, ale hlavně motivující k lepším výkonům. Jako první mi vždy říkala, že výkon je hlavně o hlavě a ač jsem tomu dlouho nechtěla věřit, postupně jsem jí musela dát za pravdu a dnes se to sama snažím všem předávat.
Foto: Adéla Hofmannová
Jaké byly vaše úspěchy v atletice?
Prošla jsem si mládežnickými reprezentacemi i mezinárodními závody. Nejraději vzpomínám na evropský pohár družstev v Srbsku a Itálii, kde jsem získala stříbrnou a bronzovou medaili. Moc se mi líbilo běžet na Odložilově Memoriálu nebo Zlaté tretře v Ostravě. Mezi dospělými jsem si ještě stihla vyběhat republikový bronz na patnáctistovce. Pak už moje kroky směřovaly do USA. Tam mám nejhezčí vzpomínky spojené se závody na Stanford Invitational a Mt. Sac Invitational, kde vedle univerzitních sportovců závodí také profesionálové.
Kdy jste si začala pohrávat s myšlenkou jít studovat a závodit do Ameriky?
Během střední školy mě kontaktovali trenéři z Ameriky. V tu chvíli jsem ještě neměla zájem odcházet a cokoliv měnit. Přemýšlet jsem o tom začala až při studiu na ČZU. Dvoufázové tréninky a náročné studium v angličtiněsi začalo vybírat daň v podobě únavy, zranění a následně klesající výkonnosti. Cítila jsem, že skloubit sport a studium příliš ideálně nejde. Nebyl prostor na regeneraci, tolik potřebnou pro kvalitní výkon, případně byly terapie velmi nákladné. Brigáda se pořádně žádná nenabízela, a tak ani nebylo možné stát se více finančně nezávislou. Přemýšlela jsem tedy, jak nejlépe zkombinovat sport a studium a zároveň být co nejméně finančně závislá na rodičích. Měla jsem již delší dobu několik nabídek jít studovat do Ameriky a proto jsem se k té myšlence po půl roce studia na ČZU vrátila a nakonec jsem si tuto cestu i zvolila.
Co všechno obnáší úspěšný přesun na americkou univerzitu?
Ta cesta je u každého člověka velmi individuální. Obecně řečeno je nutné splnit standardizované testy, zaujmout přijímací komisi svými mimoškolními aktivitami, držet si dobré známky na střední škole a mít vysokou úroveň angličtiny. Dále hraje roli v přijetí esej na vybrané téma a doporučující dopisy od bývalých učitelů. Samozřejmě je nezbytné mít odpovídající sportovní výkonnost a podle toho si i vybrat divizi nebo ligu. V neposlední řadě jsou pak finance a možnosti financování studia. Kdo dosáhne na plné stipendium, má tu cestu mnohem jednodušší. Poslední fáze procesu je velmi byrokratická. Nemálo uchazečů tak proces vzdá kvůli záplavě formulářů, které se musí správně vyplnit při žádosti o studium v USA.
Jak pokračovala vaše sportovní cesta v Americe?
Dostala jsem plné stipendium v nejvyšší divizi na Oklahoma State University, kde v minulosti působilo několik našich super běžců a běžkyň. Pro mě bylo ze začátku hrozně těžké věřit jinému systému, než na jaký jsme zvyklí z Evropy. Navíc jsem přicházela od mé trenérky, Jarmily Kratochvílové, a říkala jsem si, kdo mi může říct víc k dané disciplíně, než světová rekordmanka. Po pár týdnech tvrdohlavosti jsem se ale rozhodla to zkusit a přenastavit si hlavu. A sama jsem byla překvapená, jak moc mi jejich systém sedl a jak rychle se dostavily výsledky a osobní rekordy. Do všeho toho jsem nasála více americké sebedůvěry a užívala jsem si každý závod, stejně jako trénink. Strašně pomohl i tým motivovaných mladých sportovců všude kolem, zázemí, vybavení a obrovská podpora ze strany univerzity i veřejnosti vůči sportovcům. Opakovaně se bavím s profesionálními sportovci v ČR a pořád docházíme do bodu, že studující sportovec v USA má nesrovnatelně vyšší podporu a zázemí než studující sportovec v ČR. A k tomu ještě ten bonus získání jiné perspektivy v odlišném prostředí, navázání osobních i profesních kontaktů, znalost cizího jazyka a vůbec vytvoření si skvělé výchozí pozice pro život po vysoké škole.
Co jste zároveň studovala?
První dva ročníky v USA jsou takové otrkávací, kde si člověk formuje své představy o budoucím povolání, zkouší různé předměty a obor si vybírá tedy až ke konci druhého ročníku. Já jsem to několikrát změnila, ale víceméně jsem se pořád pohybovala v mezích sportu a zdraví. Nakonec jsem získala bakalářský titul v oboru Public Health, tedy nelékařský obor zaměřený na prevenci zdraví a v mém případě na epidemiologii. Následně jsem si ve stejném oboru dodělala i magisterské studium na Utah State University a jelikož mi oba obory byly standardně uznány v ČR, nakonec jsem zakončila svá studia zpět v ČR, v doktorském programu na katedře biomedicíny na ČVUT.
Proč je v Česku tak náročné skloubit vrcholový sport a studium?
V Americe hraje image sportovce velmi důležitou roli v celé společnosti již spoustu let. Vytvořené návyky spojené se sportem, lidskou a společenskou hodnotu, kterou sportovec přináší i potom dále do profesní sféry, to je hodně ceněné zaměstnavateli a širokou veřejností. V České republice a potažmo v celé Evropě se klade velký důraz na akademickou část, namísto na celistvý vývoj člověka. Pokud někdo sportuje, moc výhod ani úlev mu to nepřináší na střední ani vysoké školy, a už vůbec ne v zaměstnání. Naopak je na to pohlíženo jako na něco špatného a rušivého a i z toho důvodu sport mezi mládeží dle mého názoru upadá, ubývá vzorů pro mladé a pak když po maturitě stojí před rozhodnutím, co dál se životem, jsou i kvůli tlaku rodiny a společnosti nuceni si vybrat mezi sportem a studiem, protože je jim řečeno, že obojí se dělat nedá. Máme v ČR sice centra talentované mládeže a centra vrcholového sportu, ale finančně ani materiálně se to stále nedá srovnávat s Amerikou. Mám zkušenosti s přáteli, kteří v minulosti studovali v USA a nyní pracují pro top fotbalové nebo hokejové kluby v ČR a potvrzují, že ani tam se podmínky zdaleka nerovnají tomu, co dostane studující sportovec v USA. Určitě si ale společnost postupně všímá, co se dá udělat lépe a vznikají projekty jako Univerzitní liga hokeje v ČR.
Dnes vedete USA Sport & Study a pomáháte českým sportovcům na americké univerzity. Jak jste se k tomu dostala?
Pomáháme jak českým, tak zahraničním studentům, kteří nechtějí volit mezi sportem nebo studiem, ale chtějí dokázat, že lze obojí a ještě u toho získat univerzitní diplom a zahraniční zkušenosti. Primární destinací, kde z vlastní zkušenosti víme, že to funguje nejlépe, je Amerika. Ale určitě nezapomínáme ani na jiné země a pokud za námi přijde sportovec, že by chtěl studovat v Evropě nebo Asii, snažíme se mu vyjít vstříc. Řekla bych, že jsem se k této práci dostala náhodou, ale pro mě náhody neexistují a vše má svůj důvod. Po návratu do ČR jsem pracovala několik let v korporátu a jednoho dne mě kamarádka, atletka Irena Gillarová, propojila se zakladatelem Robertem Sovíkem. Šli jsme se projít po Praze, probrali naše zkušenosti ze sportování a studia v Americe a mně najednou i lidsky přišlo, že jsem našla spřízněnou duši a člověka, který je energický, motivovaný a s vizí pomáhat druhým mít podobnou příležitost a životní zkušenost, jako jsme měli my. Celý projekt mě natolik oslovil, že jsem po dalším roce korporát opustila a připojila se k organizaci, jejíž poslání mi dává naprostý smysl.
Jak organizace funguje dnes?
Organizace funguje od roku 2013, kdy ji Robert Sovík založil jako původně školní projekt. Po studiích pracoval Robert ve fin-tech firmě na Manhattanu, ale po pár letech se rozhodl svůj původní projekt rozpracovat detailněji a postupně piloval všechny detaily až do dnešní podoby. Dnes jsme schopni vyhodnotit individuální situaci každého studenta, vytipovat pro něj nejvhodnější školu, komplexně jej připravit přes naši e-learningovou platformu tak, aby zvládl přijímací proces, podpořit je při podávání přihlášky a zajistit administrativu i logistiku celého přesunu do Ameriky.
O kolik studentů se takto staráte?
Ročně máme pod křídly cca čtyřicet studentů. Jsme menší organizace, takže to neděláme masivně, ale dbáme na osobní přístup, aby každý student dostal maximální potřebnou péči. Staráme se o velmi nadějné sportovce i akademicky nadané studenty, kteří studují na nejprestižnějších univerzitách. Momentálně posíláme na univerzitu top juniorské golfisty, několik nadějných veslařů, lyžařů, hokejistů a hokejistek, fotbalistů. Máme i šermíře, plavce, tenisty, volejbalisty, basketbalisty a atlety. A těch sportů je mnohem víc.
Jak je náročné pro českého sportovce a studenta získat právě takové stipendium?
Konkurence je rok od roku větší, navíc s celou finanční situací zamíchal covid a další nepředvídané události a nové regulace. Plné stipendium se podaří získat jen některým jedincům, kteří ve své kategorii převyšují vrstevníky jak akademicky, tak výkonnostně. Ale obecně řečeno, mezinárodní studenti mají velmi dobré vyhlídky na slušné sportovní stipendium. To lze doplnit akademickým stipendiem nebo tzv. Financial Aid, které by se dalo volně přeložit jako takové sociální stipendium.
V čem vidíte největší přínos studia a sportování v zahraničí?
Sportovci mají takové podmínky a zázemí, jaké se jim jinde nedostane ani jako profesionálním sportovcům. Navíc možnost si flexibilně upravit přednášky podle tréninků, to se jim v Česku nepoštěstí. Dále podle oboru, který vystudují, mohou být následně atraktivní na pracovním trhu a zúročit znalosti a zkušenosti z amerického prostředí. A v neposlední řadě se naučí být více nezávislí, zodpovědní, poznají novou kulturu a vytvoří si nové vztahy, přátelské i pracovní. Jinými slovy, po vystudování si mohou vybrat, jestli se budou věnovat profesionálnímu sportu, nebo využijí své vzdělání.
Jaká je vize vaší organizace?
Chceme podporovat talentované studenty a sportovce na jejich cestě k získání zkušeností a perspektivy v zahraničí. Chceme, aby mohli co nejdéle využívat sport k cestě za jejich cíli, a aby následně všechny své zkušenosti co nejlépe zúročili a našli pro sebe to nejlepší uplatnění. Pro nás osobně to studiem nekončí, ale naopak začíná. Navazujeme spolupráci i s českými a zahraničními zaměstnavateli a snažíme se ukázat, jakou hodnotu sportovní pozadí zaměstnance přináší nejen zaměstnavateli, ale celé společnosti. Řešíme tedy i kariérní uplatnění středoškolských i vysokoškolských absolventů.